Nádherná procházka zapadlou vesničkou v arménských horách, kam jezdí pouze dvakrát do týdne koňský povoz a občas se tam s vypětím všech sil vyškrábe pošťák nebo kněz. Po různých přírodních katastrofách v Maranu zůstalo už jen pár velmi starých lidí, kteří se starají o svá hospodářství a vzájemně si pomáhají a tento místy pohádkový román nás seznamuje s jejich pohnutými osudy.
Pokračovat ve čtení Narine Abgarjan: Tři jablka spadlá z nebe
Kniha, jejíž autorkou je velmi všestranná žena – novinářka, uklízečka, ministryně pro kulturu, příležitostná au-pair, scénáristka, chartistka. Stýkala se se spoustou zajímavých lidí, byla politicky činná, zajímala se o kulturu. Díky svým známostem se také seznámila se svým osudovým mužem Pavlem Juráčkem.
Byla jsem překvapena, když jsem zjistila, že autorka je Češka. Původně jsem si myslela, že knihu napsala mladá Britka, bohemistka, poté, co se vrátila z České republiky ze studií. Ale příjemný literární podcast Literární tlachání mě vyvedl z omylu a jejich příspěvek mě navnadil, že příběh stojí za přečtení.
Pokračovat ve čtení Nora Eckhardtová: Kniha, kterou posypal hvězdný prach
Další literární poklad z pera mé oblíbené irské autorky. Kniha vyšla v roce 2022 pod názvem Seven Steeples (já ji stále tvrdohlavě nazývám Sedm hor a divím se, že ji pak nemohu nikde najít) a do češtiny ji přeložila Alice Hyrmanová McElveen. Kdybych byla bývala knihu zbrkle nevrátila do knihovny, tak bych tu citovala z doslovu – budu zde pouze citovat z knihy. Dva mladí lidé Cinka a Ach – v originále Bell a Sigh – opustí nástrahy velkoměsta a usadí se na irském venkově v pronajatém domečku na úpatí hory. Vezmou si s sebou i své dva psy a ve velmi minimalistickém stylu zde stráví několik let.
Loni jsem to tu velmi zanedbávala, přesto byl můj literární rok velmi pestrý. Uvidím, jak mi blogování půjde letos, možná se polepším, možná bude tento příspěvek zase na delší dobu posledním.
Loni jsem objevila aplikaci Storytel. Nabízí nejen e-knihy, ale hlavně audioknihy. Začala jsem spíš odpočinkovými tituly, protože jsem si nebyla jistá, jak dobře se budu schopná na poslech anglického textu soustředit. Sama sebe jsem příjemně překvapila, letos tedy zkusím i něco náročnějšího. Ale na papírové knihy v žádném případě nezanevřu 🙂
Původně jsem chtěla začít tím, že je to velmi komplexní román. Ale pak jsem narazila na lepší výraz – mnohovrstevnatý. Nejsem si jistá, z kolika vrstev se přesně skládá 🙂 – co čtenář, to určitě jiný počet. Každý si v románu najde něco jiného, na některou vrstvu ani nenarazí, nebo si pro sebe objeví úplně jinou podle toho, co právě sám prožívá. Vzpomínky na úhoře si vychutnají čtenáři, kteří mají rádi detailní popisy postav, prostředí, prožitků. Prostě milovníci tlustých bichlí, kteří se rádi ponoří do příběhu a s postavami doslova dýchají. Já jsem si román vzala s sebou na dovolenou – strávila jsem spoustu hodin posedáváním na letištích a měla jsem tak dost času se do příběhu ponořit. Příběh mě natolik vtáhl, že mi po pár dnech, kdy jsem na čtení neměla čas, bylo po hlavních hrdinkách smutno. A protože jsem byla velmi zvědavá na to, jak to celé dopadne, tak jsem četla rychle. Při druhém čtení, ke kterému patrně dojde za dva, za tři roky, budu číst pomaloučku a budu si děj knihy labužnicky vychutnávat. Vzpomínky na úhoře je kniha, kterou se vyplatí číst víckrát.
Děj románu nás přenese do Brightonu konce 50.let minulého století. Hlavními postavami jsou mladá učitelka, její manžel policista a kurátor místní galerie. Příběh je vyprávěn retrospektivně – sedmdesátiletá Marion sepsala své vzpomínky na začátek vztahu s manželem, protože se chce na konci života očistit, osvobodit, udělat za vším tlustou čáru. Přála jsem jí to – byť by mohla být vnímána jako negativní postava, ale to, co udělala, bylo bohužel ovlivněno tehdejšími převažujícími názory a postoji. Marion vedla smutný život, zdál se mi prázdný, jakoby na vše rezignovala a nesnažila se nic změnit.
Taylor Jenkins Read – americká spisovatelka, esejistka a scénáristka narozená v roce 1983 – je plodná a úspěšná autorka. Navíc je to velmi sympatická žena, která vypadá trochu jako kolegyně Natálie a trochu jako dávná kamarádka Blanka 🙂 Objevila jsem ji díky Goodreads, když mi na základě něčeho podobného, co jsem tehdy četla, byl doporučen román Seven Husbands of Evelyn Hugo. Po přečtení jsem si koupila i Daisy Jones and the Six a pak se snažila přečíst i román Možná v jiném životě. Ten jsem bohužel odložila hned na začátku – vůbec mě to nezaujalo. Seven Husbands a Daisy Jones mají u čtenářů velký úspěch, podle Daisy Jones byl natočen seriál, který má podle ČSFD velmi dobré hodnocení a kladně hodnocen je i soundtrack. Časem se ráda podívám, ukázky vypadají dobře a třeba si i zvyknu na to, že herci neodpovídají mým představám 🙂
Dnešním příspěvkem budu výjimečně od čtení odrazovat. Někdy touto dobou před dvěma lety jsem četla román Literární a koláčová společnost a domnívala jsem se, že mi tento román přinese podobný zážitek. Ooo jak jsem se spletla!!
It is hard to put into words the belief that I have in music. To me, it is god. A divine mystery in whose power I will forever hold an unconditional trust.
V době dospívání jsem měla ráda grunge – mými největšími oblíbenci byly kapely Pearl Jam a Alice in Chains. K tomuto stylu mě přivedla Nirvana – v té době jsme doma měli MTV a tam se objevil ošklivý videoklip ke strašlivě hlasité písni Smells Like Teen Spirit. Moje angličtina v té době byla na velmi nízké úrovni, vůbec jsem netušila, co to znamená. Ale nějak mě to přesto zaujalo a začala jsem toho poslouchat víc. Smrt Kurta Cobaina mě tehdy dost zasáhla a od té doby také nemám ráda houslového virtuose Hudečka. Ten tehdy prohlásil, že nechápe, proč mladí lidé oplakávají někoho, kdo se proslavil hraním nemelodické povrchní hudby a drogovými skandály!! Byli jsme mladí, neklidní a vyznávali úplně jiné hodnoty než duchem starý houslista! Příští rok od Cobainovy smrti uplyne 30 let!
Pokračovat ve čtení Dave Grohl: The Storyteller / Tales of Life and Music
lostsoul2015 