Kniha, jejíž autorkou je velmi všestranná žena – novinářka, uklízečka, ministryně pro kulturu, příležitostná au-pair, scénáristka, chartistka. Stýkala se se spoustou zajímavých lidí, byla politicky činná, zajímala se o kulturu. Díky svým známostem se také seznámila se svým osudovým mužem Pavlem Juráčkem.
Život s tímto pro mě naprosto příšerným mužem byl všechno jen ne fádní. Oba sledovala StB a ta je také přinutila k sňatku a odjezdu do západoněmeckého Mnichova. Tam žili v malém bytě – často zdůrazňuje, že měl 36 metrů čtverečních – bez prostředků, bez práce, bez přátel. Bohém Juráček, který měl v Praze na každém prstu několik milenek, byl najednou nucen setrvávat v monogamním svazku v zemi, jejíž jazyk se odmítal naučit, nezajímal se o německou mentalitu ani kulturu. Vytržen z českého prostředí nebyl schopen psát. Bojkotoval snahu emigrantů, kteří mu mohli pomoci, o získání jakékoliv práce. Žili na dluh, proto Daňa začala brát různé podřadné práce, kterými je živila a splácela Juráčkovy dluhy. Vinil ji z toho, že nemůže psát. Urážel ji, nikdy neocenil, co všechno pro nej udělala. Pokud už nějakou práci vzal, tak nebyl schopen dodržet termín a práci za něj musela dodělat Daňa.
V mých očích byl Juráček slaboch, zbabělec, egoista, sexuální štvanec, zákeřný zahořklý člověk nepřející jiným úspěch. Jeho pravý charakter se projevil v deníku, který již od samého začátku psal s tím, že ho jednou zveřejní. Na nikom v něm nenechal ani nit suchou. Nechápala jsem, jak ho mohli mít lidé rádi a jak mu nakonec mohli i odpustit to, co o nich v deníku psal. Byl to očividně charismatický muž, ale s charismatem, vůči kterému bych já byla očividně naprosto imunní. Daňa jeho chování vysvětluje tím, čím si prošel v dětství – poměry, v jakých vyrůstal. Přirovnává ho i ke Kafkovi.
Popisy jejich společného soužití prokládá “portréty” lidí z disentu nebo tehdejšího kulturního a filmového světa. Umí být také poměrně kritická, cituje z Juráčkových deníků – často vyjadřuje své překvapení nad tím, když se až po Juráčkově smrti dozvěděla, že si deník psal!!! – a jeho jedovaté připomínky zasazuje do kontextu a uvádí na pravou míru. Často jsem uvažovala, jak mohla žít v tak toxickém vztahu. Ona sama to na konci knihy vysvětluje i pomocí paralel s osudy jiných partnerek historických postav (Kafkovými snoubenkami, s Olgou Havlovou, manželkou Ludvíka Vaculíka), různými pohádkami nebo na příběhu Viktorky z Babičky od Němcové. Ano, něco jsem byla schopna pochopit, ale stále si říkám, že to neměla zapotřebí.
Nejsem schopna jasné říct, zda mi byla sympatická nebo ne. Do jaké míry byla autentická. Chápu, že se patrně chtěla očistit a uvést na pravou míru spoustu Juráčkových výroků. Ale některé věci jsme určitě vědět nepotřebovali. Na stará kolena se ze mě očividně stává puritánka – vadily mi ty sexuální záležitosti. Ale líbily se mi historické kontexty té doby, některé lidi, o nichž píše, jsem si dohledávala na internetu. Po této stránce to bylo podnětné čtení a času stráveného četbou této knihy nelituji.
Pavel Juráček zemřel v roce 20.5.1985 v necelých 54 letech. Dani Horákové je 77 let.
lostsoul2015 