Dnešním příspěvkem budu výjimečně od čtení odrazovat. Někdy touto dobou před dvěma lety jsem četla román Literární a koláčová společnost a domnívala jsem se, že mi tento román přinese podobný zážitek. Ooo jak jsem se spletla!!
Prvotina autorky japonského původu nás zavede do současného Tokia do víceméně typické mladé rodiny. Manžel je v práci do pozdních večerních hodin a i po příchodu domů čte v mobilu pracovní e-maily. Žena by byla ráda, kdyby se jí a dětem aspoň chvíli věnoval. Téma je mi velice vzdálené, přesto jsem si čtení užila. Ačkoliv přiznávám, že kdyby se kniha odehrávala na Slovensku nebo v Německu, tak bych se o ni nezajímala. Nalákala mě hlavně má oblíbená exotická destinace a příslib zajímavého debutu.
Kniha nabitá informacemi vyžadující zodpovědného čtenáře. Tím jsem já nebyla, protože jsem se nechala odradit tou spoustou historických postav, které se objevily již v první kapitole. Mám doma ještě jednu podobnou knihu a tu již budu číst tak, jak si to vyžaduje – pomalu, s tužkou v ruce a iPadem po ruce 🙂
Ale pokud jste zvídaví, zajímáte se o začátek minulého století a budete ochotni věnovat knize více času (není úplně od věci si dělat poznámky), jděte do toho. Je to totiž velmi dobře napsané a občas vás překvapí i vtipná poznámka.
K četbě této knihy mě inspirovala kamarádka, kterou jsem po delší době potkala koncem minulého roku v místním biografu. Sešly jsme se na filmu Miloval jsem svou ženu (který se pravděpodobně odehrával přibližně ve stejné době) a kromě jeho rozboru jsme se věnovaly i vánočním dárkům. Ona dostala tuto knihu, já jsem ji už nějaký čas měla doma v knihovně.
Pokračovat ve čtení Florian Illies: 1913 Léto jednoho století
Máte pocit, že vás už v literárním světě nic nepřekvapí; potěší a nadchne, ale nepřekvapí. A pak si přečtete nejnovější román autorky pozoruhodného díla Jonathan Strange a pan Norrell a jste absolutně nadšeni. Víceméně od třetiny knihy jsem si snad na každé stránce říkala, jak vůbec někoho napadne napsat příběh, jakým je Piranesi.
Autorka se během uprchlické krize vydala pomáhat do Athén jako dobrovolnice UNICEF. Během svého působení tu potkala spoustu lidí, vyslechla jejich příběhy a inspirovala se jimi při psaní tohoto románu. Ten se na obálce svého českého vydání pyšní titulkem „Světový bestseller, prodáno přes milion výtisků“. Podle mě je to velmi přeceňovaná kniha, která není ani dobře napsaná (nebo není dobře přeložená?). Jediným kladem je to, že mainstreamovým čtenářům přiblíží téma uprchlické krize a zběžně je seznámí s útrapami, kterými musí lidé na cestě za svobodou a „lepším“ životem přetrpět.
Karanténa je dobrá k důkladnému úklidu. To si většina z nás ověřila již loni. To jsem vyklízela šatník. Letos jsem se pustila do knihovničky. A když na mě při třídění jedné přihrádky vypadl tento zapomenutý útlý svazek, hned jsem ho dala stranou a posléze se začetla.
Konec devatenáctého století nebyl pro obyvatele New Yorku zrovna procházkou růžovou zahradou. Obyčejní nepříliš majetní lidé se museli živit, jak se dalo. Ve velkoměstech sice byla spousta příležitostí, jak si přivydělat, ale velmi často to byla nesmírně těžká, často podřadná a vždy velmi špatně placená práce. Do velkých měst se stahovali lidé, kteří trpěli různými druhy postižení – viditelnými i skrývanými. V autorčině prvotině se podíváme do zábavního podniku na Coney Islandu a do temných uliček Manhattanu a z několika zdánlivě nesouvisejících příběhů na konci vznikne celkový obraz. Takže zase jedna z mých oblíbených skládaček 🙂
Knihovna je zavřená, navíc mi už i propadla registrace, takže se naskytla další příležitost číst knihy z vlastní knihovny. S vervou jsem se do toho pustila už loni na začátku první karantény, letos v tom budu zase „vesele“ pokračovat. A pokud s knihou nebudu úplně spokojena, tak ji po přečtení (v případě velkého rozčarování i nedočtenou) pošlu dál. Ale Tango starej gardy doma zůstane, stojí za více přečtení.
Pokračovat ve čtení Arturo Pérez-Reverte: Tango starej gardy
Další kniha, kterou jsem se rozhodla přečíst znovu a opět to byl větší zážitek než při prvním čtení. Mnohem víc jsem si to užila, objevila jsem věci, byť drobnosti, které mi při prvním čtení unikly. Bylo to i tím, že jsem román poprvé četla před několika lety v angličtině. A při opětovném čtení jsem si uvědomila, proč to pro mě tehdy bylo často nepochopitelné a tak náročné. Většina postav totiž mluví dialektem nebo špatnou holandštinou, jiní naopak hovoří velmi formálně nebo používají citáty a obraty, které pro mne byly naprosto neznámé. Takže poučení do budoucna – již nebudu číst historické knihy v jiném než mém rodném jazyce 🙂
Pokračovat ve čtení David Mitchell: Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta
Mé první literární setkání s britským autorem, esejistou a fotbalovým fanouškem Nickem Hornbym. Jeho předchozí romány mě minuly, nezaujala mě jejich témata. Viděla jsem jen film Jak na věc z roku 2002 v hlavní roli s Hughem Grantem. Just Like You mě nejdřív zaujalo obálkou, kterou jsem zahlédla na sociální síti. Za mě je to bezkonkurenčně nejlepší obálka roku 2020.
lostsoul2015 