Dnešním příspěvkem budu výjimečně od čtení odrazovat. Někdy touto dobou před dvěma lety jsem četla román Literární a koláčová společnost a domnívala jsem se, že mi tento román přinese podobný zážitek. Ooo jak jsem se spletla!!
Už dlouho jsem se při čtení tolik nepobavila. Byť se hlavní postavě v životě příliš nedařilo, byl její příběh vyprávěn s humorným nadhledem. Elizabeth Zottová byla velmi přímočará, v osobním životě bych s někým takovým měla velký problém :). Dost lidí by ji mohlo považovat i za suchopárnou, nudnou – do této skupiny se nakonec řadím i já 😀 Přesto jsem si ji oblíbila a velmi jí fandila. Byla velkou bojovnicí za rovnoprávnost žen, v Americe na přelomu 50. a 60.let bylo skutečně za co bojovat!! Mužské postavy byly v románu vylíčeny jako nejhorší z nejhorších, snad kromě Calvina, doktora Masona a Waltera. Není to vůči mužům obecně příliš fér, takže kdo má pocit, že to bude příliš feministické a nedokáže se povznést nad nadsázku, tak by se této knize měl raději vyhnout.
Ráda poslouchám literární podcast Záložka na rádiu Wave. Loni v jednom díle hovořili o komiksech a grafických románech. Nalákali mě tehdy svými krásnými slovy k tomu, abych si přečetla příběh o partě dívek, která létá vesmírem a opravuje chátrající stavby. Velmi chválili ilustrace a příběh samotný. Přemýšlela jsem, že si knihu koupím, ale měla jsem příležitost do ní nahlédnout v knihkupectví a rozhodla se pro mnohem levnější výpůjčku v knihovně. A dobře jsem udělala. Ilustrace super, ale příběh mě příliš nezaujal 😦
Poslední letošní příspěvek se bude věnovat kouzelné knize, na kterou budu dlouho ráda vzpomínat. Velkou část jsem přečetla cestou do Brna na koncert mých oblíbených Tatabojs a následně den poté, kdy jsem jela navštívit kamarádky do nedaleké obce, kde se první adventní neděli odehrávala příjemná předvánoční akce v místním skanzenu. Příjemný, kulturními akcemi nabitý víkend, kterým mě provázel román z Anglie konce 19.století. V originále vyšel pod názvem Once Upon a River v roce 2018, u nás o dva roky později u nakladatelství Vyšehrad a během prvního lockdownu byl čtenářům doporučován pro ukrácení dlouhé chvíle 🙂
Pokračovat ve čtení Diane Setterfield: Byla jednou jedna řeka
Obrázek na obale českého vydání slibuje příjemné vyprávění odehrávající se na japonském venkově. Je to trochu zavádějící – příběh se odehrává na předměstí Tokia převážně za druhé světové války. Nicméně vypravěčka – prostá venkovská dívka pracující jako služebná dobře situované rodiny – si války příliš nevšímá. Má plné ruce práce se starostí o dům a „svou“ rodinu.
Další ekologický román od norské spisovatelky a scénáristky, nositelky literárních ocenění. Ve svých knihách se zabývá dopadem lidských aktivit na životní prostředí. Píše o tom, jak se lidstvo vyrovnává s ekologickými katastrofami, které samo způsobilo. Není to nic veselého, ale v každém jejím románu je vždycky světýlko na konci tunelu. Sice slabé, ale je tam. Pokud ho čtenář nevidí, tak by možná nebylo od věci pouvažovat o zkontrolování zraku 🙂
Prvotina autorky japonského původu nás zavede do současného Tokia do víceméně typické mladé rodiny. Manžel je v práci do pozdních večerních hodin a i po příchodu domů čte v mobilu pracovní e-maily. Žena by byla ráda, kdyby se jí a dětem aspoň chvíli věnoval. Téma je mi velice vzdálené, přesto jsem si čtení užila. Ačkoliv přiznávám, že kdyby se kniha odehrávala na Slovensku nebo v Německu, tak bych se o ni nezajímala. Nalákala mě hlavně má oblíbená exotická destinace a příslib zajímavého debutu.
Některé knihy čtete a máte pocit, že jste si je vybrali za odměnu. Za překonání čtenářské krize, za téměř fyzicky náročné prokousávání se náročnějšími knihami, za dočtení knihy, na kterou jste se těšili a ona vás místo nadšení převelice zklamala. A právě takovou odměnou byl pro mě Šepot včel. Příběh odehrávající se v prvních dvou desetiletích 20. století v Mexiku mě vtáhl do děje hned na samém začátku. Objevily se v něm i prvky magického realismu a několik zajímavých ženských postav.
Většinou čtu romány odehrávající se v Evropě nebo severní Americe. Po dočtení Ostrova žen moře jsem si řekla, že bych to měla změnit a vydávat se na literární výlety na jiné kontinenty. Poznávat prostřednictvím knih země, do kterých se patrně nikdy nevydám. Rozšiřovat si obzory díky příběhům obyčejných lidí, jejichž každodenní životy jsou od našich tak odlišné právě proto, že se odehrávají v zemích, o kterých často skoro nic nevím.
Ráda se zaměřuji na romány o knihách, knihovnách a čtenářích. Pařížská knihovna navíc vychází ze skutečných událostí – Americká knihovna v Paříži /AMP/ stále existuje. Vznikla jako soukromá nadace během první světové války za účelem dodávání knih a časopisů vojákům bojujícím na evropské frontě. Knihovna funguje dodnes, od roku 2013 každoročně uděluje cenu významné knize napsané v angličtině na téma Francie nebo francouzština.
Pokračovat ve čtení Janet Skeslien Charles: Pařížská knihovna
lostsoul2015 