It is hard to put into words the belief that I have in music. To me, it is god. A divine mystery in whose power I will forever hold an unconditional trust.
V době dospívání jsem měla ráda grunge – mými největšími oblíbenci byly kapely Pearl Jam a Alice in Chains. K tomuto stylu mě přivedla Nirvana – v té době jsme doma měli MTV a tam se objevil ošklivý videoklip ke strašlivě hlasité písni Smells Like Teen Spirit. Moje angličtina v té době byla na velmi nízké úrovni, vůbec jsem netušila, co to znamená. Ale nějak mě to přesto zaujalo a začala jsem toho poslouchat víc. Smrt Kurta Cobaina mě tehdy dost zasáhla a od té doby také nemám ráda houslového virtuose Hudečka. Ten tehdy prohlásil, že nechápe, proč mladí lidé oplakávají někoho, kdo se proslavil hraním nemelodické povrchní hudby a drogovými skandály!! Byli jsme mladí, neklidní a vyznávali úplně jiné hodnoty než duchem starý houslista! Příští rok od Cobainovy smrti uplyne 30 let!
Spoustu let poté jsem v rádiu zaslechla Foo Fighters a v jejich začátcích se hodně zmiňovalo to, že zakladatelem kapely je bývalý člen kapely Nirvana Dave Grohl. Tehdy jsem je vnímala jen jako kvalitní hudebníky, nezajímalo mě, jací to jsou lidé. K tomu jsem dospěla až teď na starší kolena 😀 Na některé sociální síti jsem zahlédla část rozhovoru s Davem Grohlem a pod ním narazila na nadšené reakce lidí, kteří chválili jeho milou povahu – jeho skromnost, pokoru a hlavně lásku k fanouškům. A pak začali lidé na sociálních sítích chválit jeho knihu vzpomínek. Pro pocit větší autenticity jsem si ji koupila v angličtině a teď trochu zvažuji, že bych si pořídila i autorem namluvenou audioknihu 🙂
Dave Grohl s láskou vzpomíná na své hudební začátky. K hudbě se dostal i díky své matce, která mu vždy věřila a byla mu velkou oporou. Hudebním vzorem mu byla i o pár let starší sestřenice, s níž navštívil svůj první punkový koncert. Na bicí se učil hrát doma v pokoji tím, že bušil do polštářů 🙂 S maminkou chodili do jazzového klubu, kde si poprvé zahrál na skutečné bicí. K nelibosti otce nedostudoval střední školu, protože dostal nabídku hrát v kapele Scream. Život „on the road“ byl strašlivý :), ale láska k hudbě a nadšení z hraní pro fanoušky smazala všechny útrapy. Kapela se po čase rozpadla, přišla na řadu Nirvana a posléze Foo Fighters. Těšila jsem se, že se toho o Nirvaně dozvím víc, ale tomuto životnímu období se pan Grohl věnoval velmi povrchně. Budu si muset přečíst jinou knihu jiného autora.
Překvapilo mě, jak podstatné místo v životě Dava Grohla má jeho rodina. Nesmírně ji miluje a je pro ni schopen podstoupit nejrůznější oběti. Kvůli taneční besídce dcer se mění i termíny australského turné 😀 Rodina je pro něj prostě vším. Velmi si váží i svých přátel. Dave Grohl se v knize svěřuje s tím, co pro něj znamenala setkání s hudebními ikonami jeho mládí. Vždy k nim přistupoval s velkou úctou. Na prestižních vystoupeních (na která většinou chodil v džínách, teniskách a levným saku) se setkal s významnými lidmi z nejrůznějších oblastí a pokaždé se své role zhostil s velkou pokorou. Ani po letech nemohl uvěřit svému štěstí, stále to nebral jako samozřejmost. Víc takových lidí nejen v hudební branži!!!
Získal si mě i tím, že má rád KFC a LEGO 😀 Jeho prostě nejde nemilovat 😀
Upon walking into the massive toy department, I decided to lay down a few fatherly rules. „Okay… you have one hour to find a toy, and it has to be small enough to fit in your suitcase. Ready …. GO!“ I set my watch, and the kids frantically shot off like two rabid Supermarket Sweep contestants, desperately challenged by the impossible task of choosing a toy that would meet my cruelly unreasonable requirements. One hour? Yeah, right! And define suitcase. Are we talking YOUR suitcase? MY suitcase? Or, pehaps, a NEW suitcase altogether that would comfortably transport an entire Victorian dollhouse back to California? Mission: Impossible. Nevertheless, it delighted me to watch them scatter, their little shoes pattering aisle to aisle, their heads spinning from the infinite options on display. Admittedly, I soon found myself in the LEGO section, fawning over the giant selection they had to offer, trying to decide whether I should join in on the challenge or remain a conscientious objector. I have always had a weakness for LEGOs, I confess. Ever since I was a child, they have always been my favourite toy. With their intricate little pieces and the gratifying snap of two tiny blocks fitting perfectly together, I could spend hours upon hours building, castles, cars, and other geometric structures, just for the simple reward of knowing that I had done it myself. I was borderline obssessed in my youth, so much so that part of my „seeing“ music is seeing individual parts of songs as blocks of LEGOs, a playful form of synesthesia that still to this day helps me memorize arrangements and compositions.
„TIME´S UP!“ I yelled like a Little League referee. „But, DAAAAAAAD!“ they both cried in frustration. „We can´t decide what to get!“ Laughing, I said, „Come on! Just pick one, any one, and let´s head back to the hotel!“ Just then, I looked down at the table next to me that was stacked with Barbies and grabbed the first one I could find. „Look! I got a Barbie!“ I said as I waved it high in the air. „No fair! You can´t get a Barbie!“ they shot back, and as I looked at the box, I noticed that I had unknowingly picked up an official Joan Jett Barbie, complete with red Converse Chucks, leather pants, a sleeveless black T-shirt, and a white Gibson Les Paul Junior guitar slung around her shoulder. Holy shit, I thought. I am definitely buying this! Within minutes we were all standing at the checkout counter comparing our Barbies (Rocker Joan and two super-tricked-out glam gals with accessories galore), anxious to race back to the hotel and play.
lostsoul2015 