Muriel Barbery: Růže sama

Muriel Barbery je úspěšná francouzská spisovatelka, která za svá díla získala řadu ocenění. Pro její knihy není důležitý děj, ale nálada, kterou popisy prostředí, postav a jejich pocitů ve čtenáři vyvolávají. Často jsou to spíše filozofická zamyšlení. Její prvotina Pochoutka mě tehdy nenadchla, mám dojem, že jsem ji ani nedočetla. Ale S elegancí ježka byla velká lahůdka, k níž bych se někdy mohla vrátit. Knihu Růže sama si taky přečtu znovu, četla jsem ji cestou autobusem a nedohledala si tedy většinu míst, na nichž se „děj“ odehrává, tak to příště napravím.

Christy Lefteri: Včelař z Aleppa

Autorka se během uprchlické krize vydala pomáhat do Athén jako dobrovolnice UNICEF. Během svého působení tu potkala spoustu lidí, vyslechla jejich příběhy a inspirovala se jimi při psaní tohoto románu. Ten se na obálce svého českého vydání pyšní titulkem „Světový bestseller, prodáno přes milion výtisků“. Podle mě je to velmi přeceňovaná kniha, která není ani dobře napsaná (nebo není dobře přeložená?). Jediným kladem je to, že mainstreamovým čtenářům přiblíží téma uprchlické krize a zběžně je seznámí s útrapami, kterými musí lidé na cestě za svobodou a „lepším“ životem přetrpět.

Karina Sainz Borgo: V Caracasu bude nejspíš stále tma

Poslední dobou se mi nedaří do ničeho začíst. Únava z práce, myšlenky rozlétané do všech stran…. Tak jsem se překonala a konečně dočetla knihu, která by mi za normálních okolností zabrala maximálně tři večery. Ale měla jsem si vybrat něco veselejšího, méně temného. Bylo to skličující čtení. Celou dobu jsem měla pocit, jako by tam vůbec nesvítilo slunce, vzduch byl plný štiplavého kouře z převrácených hořících aut, na ulicích by byla slyšet střelba a potulovala se tam jen toulavá zvěř.

• 

• 

• 

Yoko Ogawa: The Memory Police / Ostrov bez pamäti

Kdysi jsem narazila na autorčinu krátkou prózu nazvanou The Housekeeper and the Professor a nechala se okouzlit její jednoduchostí. Mám dojem, že mě to tehdy i dojalo – starý profesor má poškozenou paměť a každý den je pro něj vše nové. Své pomocnici v domácnosti a jejímu desetiletému synovi vysvětluje různé matematické zákonitosti na příkladech z praktického života. Je to už spousta let, co jsem to četla a myslím, že je správná chvíle si to dílko připomenout. Minimalisticky na mě působil i tento román, který by měl u nás na podzim vyjít pod názvem Ostrov ztracených vzpomínek.

• 

• 

• 

Lucy Fricke: Dcery

Martha a Betty jsou kamarádky ve věku kolem čtyřicítky, které se vydávají na cestu starým autem z Berlína do Švýcarska s Marthiným umírajícím otcem, který tam chce podstoupit euthanazii. Zní to depresivně hned na samém začátku? Ano, ale příběh je vyprávěn s nadhledem a jistou dávkou humoru, takže to není kniha, u které by čtenář potřeboval kapesník.

• 

• 

•