Dnešním příspěvkem budu výjimečně od čtení odrazovat. Někdy touto dobou před dvěma lety jsem četla román Literární a koláčová společnost a domnívala jsem se, že mi tento román přinese podobný zážitek. Ooo jak jsem se spletla!!
Už dlouho jsem se při čtení tolik nepobavila. Byť se hlavní postavě v životě příliš nedařilo, byl její příběh vyprávěn s humorným nadhledem. Elizabeth Zottová byla velmi přímočará, v osobním životě bych s někým takovým měla velký problém :). Dost lidí by ji mohlo považovat i za suchopárnou, nudnou – do této skupiny se nakonec řadím i já 😀 Přesto jsem si ji oblíbila a velmi jí fandila. Byla velkou bojovnicí za rovnoprávnost žen, v Americe na přelomu 50. a 60.let bylo skutečně za co bojovat!! Mužské postavy byly v románu vylíčeny jako nejhorší z nejhorších, snad kromě Calvina, doktora Masona a Waltera. Není to vůči mužům obecně příliš fér, takže kdo má pocit, že to bude příliš feministické a nedokáže se povznést nad nadsázku, tak by se této knize měl raději vyhnout.
Ráda poslouchám literární podcast Záložka na rádiu Wave. Loni v jednom díle hovořili o komiksech a grafických románech. Nalákali mě tehdy svými krásnými slovy k tomu, abych si přečetla příběh o partě dívek, která létá vesmírem a opravuje chátrající stavby. Velmi chválili ilustrace a příběh samotný. Přemýšlela jsem, že si knihu koupím, ale měla jsem příležitost do ní nahlédnout v knihkupectví a rozhodla se pro mnohem levnější výpůjčku v knihovně. A dobře jsem udělala. Ilustrace super, ale příběh mě příliš nezaujal 😦
Dva romány o ztrátách a nálezech a o léčivé síle práce s půdou a jejími plody. A zase jsem pouhou náhodou paralelně četla knihy, které mají společné prvky, jichž jsem si při jejich výběru vůbec nevšimla. Navíc jsem si jejich četbu dobře načasovala – je tu podzim, doba, kdy se příroda ukládá k zimnímu spánku a všechno se aspoň na chvíli zdánlivě zklidňuje (než začne předvánoční shon, který rok od roku začíná dřív). Oba příběhy byly o zpomalení, hledání klidu, sbírání sil na nový začátek.
Další ekologický román od norské spisovatelky a scénáristky, nositelky literárních ocenění. Ve svých knihách se zabývá dopadem lidských aktivit na životní prostředí. Píše o tom, jak se lidstvo vyrovnává s ekologickými katastrofami, které samo způsobilo. Není to nic veselého, ale v každém jejím románu je vždycky světýlko na konci tunelu. Sice slabé, ale je tam. Pokud ho čtenář nevidí, tak by možná nebylo od věci pouvažovat o zkontrolování zraku 🙂
Byla to pouhá náhoda, že se mi ve stejné době do ruky dostaly dva romány vyprávějící příběhy spisovatelů. Vůbec nic jsem o nich nevěděla, nic jsem si předem nezjistila. Děj prvního se začal odvíjet již před druhou světovou válkou, druhý byl víceméně ze současnosti. První román doma čekal na přečtení několik let, druhý jsem si vypůjčila v knihovně pár let poté, co se objevil na spoustě (aspoň mně to tehdy tak připadlo) literárních blogů.
Pokračovat ve čtení Lakuna & Neměnnost leopardích skvrn aneb Těžký život literátů
Křehké povídky ze současného Japonska na téma ztráta milované osoby. Už jsem je četla před spoustou let, inspiroval mě k tomu časopis Haarper´s Bazaar, který tehdy otiskl kratší povídku Moonlight Shadow. Bylo to v období před Harukim Murakamim, kdy jsem o japonské literatuře vůbec nic netušila a patrně jsem si myslela, že se jejich romány točí kolem samurajů a popisů krás jejich úchvatné přírody. Tehdy pro mě tyto povídky byly velkým překvapením a teď po letech mě znovu oslovily svým minimalismem a vhledem do ztrápené duše mladého člověka. A ještě mi to připomnělo podobně melancholicky laděný román Strange weather in Tokyo, k tomu se letos patrně také vrátím.
Pokračovat ve čtení Banana Yoshimoto: Kitchen / Úplněk a jiné povídky
Měla jsem čtenářskou krizi. Nedařilo se mi do ničeho pořádně začíst. Přečetla jsem jednu, dvě stránky a knihu odložila. Mrzelo mě to, ale nebyla jsem schopna se pořádně soustředit a nechtěla jsem se do čtení nutit. A pak mě napadlo, že potřebuji příběh, který přečtu jedním dechem a který ukončí to čtenářské trápení. Tak jsem si v knihovně půjčila městskou fantasy detektivku z prvorepublikové Prahy a přelouskala ji během prodlouženého víkendu. A už se moc těším, až se o víkendu zase do něčeho začtu.
Autorka se během uprchlické krize vydala pomáhat do Athén jako dobrovolnice UNICEF. Během svého působení tu potkala spoustu lidí, vyslechla jejich příběhy a inspirovala se jimi při psaní tohoto románu. Ten se na obálce svého českého vydání pyšní titulkem „Světový bestseller, prodáno přes milion výtisků“. Podle mě je to velmi přeceňovaná kniha, která není ani dobře napsaná (nebo není dobře přeložená?). Jediným kladem je to, že mainstreamovým čtenářům přiblíží téma uprchlické krize a zběžně je seznámí s útrapami, kterými musí lidé na cestě za svobodou a „lepším“ životem přetrpět.
Kdysi jsem narazila na autorčinu krátkou prózu nazvanou The Housekeeper and the Professor a nechala se okouzlit její jednoduchostí. Mám dojem, že mě to tehdy i dojalo – starý profesor má poškozenou paměť a každý den je pro něj vše nové. Své pomocnici v domácnosti a jejímu desetiletému synovi vysvětluje různé matematické zákonitosti na příkladech z praktického života. Je to už spousta let, co jsem to četla a myslím, že je správná chvíle si to dílko připomenout. Minimalisticky na mě působil i tento román, který by měl u nás na podzim vyjít pod názvem Ostrov ztracených vzpomínek.
Pokračovat ve čtení Yoko Ogawa: The Memory Police / Ostrov bez pamäti
lostsoul2015 