Bonnie Garmus: Lekce chemie

Už dlouho jsem se při čtení tolik nepobavila. Byť se hlavní postavě v životě příliš nedařilo, byl její příběh vyprávěn s humorným nadhledem. Elizabeth Zottová byla velmi přímočará, v osobním životě bych s někým takovým měla velký problém :). Dost lidí by ji mohlo považovat i za suchopárnou, nudnou – do této skupiny se nakonec řadím i já 😀 Přesto jsem si ji oblíbila a velmi jí fandila. Byla velkou bojovnicí za rovnoprávnost žen, v Americe na přelomu 50. a 60.let bylo skutečně za co bojovat!! Mužské postavy byly v románu vylíčeny jako nejhorší z nejhorších, snad kromě Calvina, doktora Masona a Waltera. Není to vůči mužům obecně příliš fér, takže kdo má pocit, že to bude příliš feministické a nedokáže se povznést nad nadsázku, tak by se této knize měl raději vyhnout.

Tillie Walden: Na paprsku

Ráda poslouchám literární podcast Záložka na rádiu Wave. Loni v jednom díle hovořili o komiksech a grafických románech. Nalákali mě tehdy svými krásnými slovy k tomu, abych si přečetla příběh o partě dívek, která létá vesmírem a opravuje chátrající stavby. Velmi chválili ilustrace a příběh samotný. Přemýšlela jsem, že si knihu koupím, ale měla jsem příležitost do ní nahlédnout v knihkupectví a rozhodla se pro mnohem levnější výpůjčku v knihovně. A dobře jsem udělala. Ilustrace super, ale příběh mě příliš nezaujal 😦

Kjoko Nakadžima: Malý dům

Obrázek na obale českého vydání slibuje příjemné vyprávění odehrávající se na japonském venkově. Je to trochu zavádějící – příběh se odehrává na předměstí Tokia převážně za druhé světové války. Nicméně vypravěčka – prostá venkovská dívka pracující jako služebná dobře situované rodiny – si války příliš nevšímá. Má plné ruce práce se starostí o dům a „svou“ rodinu.

Staré odrůdy + Adresa Naděje

Dva romány o ztrátách a nálezech a o léčivé síle práce s půdou a jejími plody. A zase jsem pouhou náhodou paralelně četla knihy, které mají společné prvky, jichž jsem si při jejich výběru vůbec nevšimla. Navíc jsem si jejich četbu dobře načasovala – je tu podzim, doba, kdy se příroda ukládá k zimnímu spánku a všechno se aspoň na chvíli zdánlivě zklidňuje (než začne předvánoční shon, který rok od roku začíná dřív). Oba příběhy byly o zpomalení, hledání klidu, sbírání sil na nový začátek.

Bernhard Schlink: Olga

Domnívám se, že kdyby autorem románu nebyl muž, který napsal bestseller Předčítač, tak by Olga naprosto zapadla. A to by byla škoda, protože je to nenápadný skvost – příběh o silné ženě, která to v životě neměla jednoduché a musela se potýkat se spoustou problémů. Zažila obě světové války, ztratila všechny své blízké. Bylo to víceméně dost smutné, místy trochu rozvláčné, ale přesto je to skvost. Líbilo se mi, že je příběh vyprávěn z pohledu různých postav a poslední část románu tvoří dopisy a to já ráda 🙂

Tomasz Jedrowski: Plavec ve tmě

Kratší literární lahůdka nás zavede do Polska na začátek 80.let minulého století, nejdříve na venkovskou zemědělskou brigádu a posléze zpátky do města. Ubíjející letní brigáda je pro hlavního hrdinu vysvobozením před rozhodnutím, co dál se svým životem a tato část příběhu je poměrně idylická. Naopak z popisů šedivé zimní Varšavy člověka až mrazí v kostech. Jedrowski svou prvotinu vydal v roce 2020 pod názvem Swimming in the Dark. Do češtiny ji velice zdařile přeložil Ladislav Nagy.

Emily Itami: Kaligrafie zlomu

Prvotina autorky japonského původu nás zavede do současného Tokia do víceméně typické mladé rodiny. Manžel je v práci do pozdních večerních hodin a i po příchodu domů čte v mobilu pracovní e-maily. Žena by byla ráda, kdyby se jí a dětem aspoň chvíli věnoval. Téma je mi velice vzdálené, přesto jsem si čtení užila. Ačkoliv přiznávám, že kdyby se kniha odehrávala na Slovensku nebo v Německu, tak bych se o ni nezajímala. Nalákala mě hlavně má oblíbená exotická destinace a příslib zajímavého debutu.

Sofía Segovia: Šepot včel

Některé knihy čtete a máte pocit, že jste si je vybrali za odměnu. Za překonání čtenářské krize, za téměř fyzicky náročné prokousávání se náročnějšími knihami, za dočtení knihy, na kterou jste se těšili a ona vás místo nadšení převelice zklamala. A právě takovou odměnou byl pro mě Šepot včel. Příběh odehrávající se v prvních dvou desetiletích 20. století v Mexiku mě vtáhl do děje hned na samém začátku. Objevily se v něm i prvky magického realismu a několik zajímavých ženských postav.

Christy Lefteri: Včelař z Aleppa

Autorka se během uprchlické krize vydala pomáhat do Athén jako dobrovolnice UNICEF. Během svého působení tu potkala spoustu lidí, vyslechla jejich příběhy a inspirovala se jimi při psaní tohoto románu. Ten se na obálce svého českého vydání pyšní titulkem „Světový bestseller, prodáno přes milion výtisků“. Podle mě je to velmi přeceňovaná kniha, která není ani dobře napsaná (nebo není dobře přeložená?). Jediným kladem je to, že mainstreamovým čtenářům přiblíží téma uprchlické krize a zběžně je seznámí s útrapami, kterými musí lidé na cestě za svobodou a „lepším“ životem přetrpět.

Nihad Sirees: Ticho a vřava

Autor románu pochází ze Sýrie a Ticho a vřava se tam dle popisku na obalu knihy také odehrává. Pro neznalého nepoučeného čtenáře by asi bylo obtížné zasadit děj na nějaké konkrétní místo. Město ani země nejsou nijak blíže určeny. Čtenář se může orientovat pouze podle arabsky znějících jmen. Děj se také odehrává v neurčité době. Fakt, že se jedná o velmi nedávnou minulost, se dá poznat jen podle toho, že úředníci používají počítače.