Karina Sainz Borgo: V Caracasu bude nejspíš stále tma

Poslední dobou se mi nedaří do ničeho začíst. Únava z práce, myšlenky rozlétané do všech stran…. Tak jsem se překonala a konečně dočetla knihu, která by mi za normálních okolností zabrala maximálně tři večery. Ale měla jsem si vybrat něco veselejšího, méně temného. Bylo to skličující čtení. Celou dobu jsem měla pocit, jako by tam vůbec nesvítilo slunce, vzduch byl plný štiplavého kouře z převrácených hořících aut, na ulicích by byla slyšet střelba a potulovala se tam jen toulavá zvěř.

Pokračovat ve čtení Karina Sainz Borgo: V Caracasu bude nejspíš stále tma

Julie Caplin: Čajovna v Tokiu

Už jsem to tu psala víckrát, že z času na čas není od věci si přečíst něco diametrálně odlišného tomu, co obvykle čtete. Ale opravdu jen občas, tak třeba dvakrát za rok a ne třikrát během dvou měsíců 🙂 Čajovna je moje čtvrtá kniha od paní Caplin ze série Romantické útěky. A je to určitě to poslední, co jsem od ní četla, protože je to všechno na jedno brdo. Je pravda, že se příběhy vždy odehrávají v zajímavém prostředí – např. Brooklyn, Paříž, Island, Kodaň, Tokio….. a paní autorka ta prostředí umí velmi pěkně popsat. Dle informací na přebalu jejích knih se dozvíme, že jako PR ředitelka se několik let potloukala po Evropě a brala nejlepší žurnalisty zabývající se jídlem a pitím na novinářské exkurze, aby ochutnali gastronomické pochoutky v nejrůznějších městech. Takže je vidět, že ta místa opravdu zná a vybrala nám z nich to nejlepší. Ale všechny příběhy jsou napsané podle jednoho mustru a to je fakt otravné 😀

Pokračovat ve čtení Julie Caplin: Čajovna v Tokiu

William Boyd: Sweet Caress

Nedávno jsem tu psala o knize Pastva pro oči, v níž byla hlavní postavou fotografka. Nebyla mi vůbec sympatická jako žena, ale její fotografie by se mi byly bývaly líbily. V případě Amory Clay – hlavní hrdinky románu Sweet Caress vydaného v roce 2015, to bylo naopak. Byla to velmi akční žena a na rozdíl od Lilian z „Pastvy“ se neschovávala jen za fotoaparát, milovala život, ale její snímky mě teda bohužel moc nenadchly 😀 V knize se totiž objevují fotografie, které autor vybíral tak, aby se mu hodily do příběhu. Nadchlo mě to jako skvělý nápad, ale její umělecké fotografie mě bohužel fakt nezaujaly. Některé portréty ale byly povedené. Knihu jsem si před pár lety koupila ve velkém knihkupectví na vídeňském nádraží hlavně kvůli obálce. Ráda fotím a na román o fotografce jsem se tehdy hodně těšila. A konečně jsem ho dočetla.

Pokračovat ve čtení William Boyd: Sweet Caress

Myla Goldberg: Pastva pro oči

94. Stará žena, New York, 1968

Deníkový zápis, červenec 1968: Cestou do práce jsem natrefila na starou ženu, seděla před setmělou výlohou restaurace, s parukou pečlivě nasazenou, nohy v černých punčocháčích zkřížené v kotnících, medailonek spočívající na beztvarých tmavých šatech ještě zdůrazňoval jejich podobnost s rubášem. Její velikánská kabela ležela na boku jako cosi mrtvého a ona upírala oči do dálky s výrazem někoho, kdo ví, že to, nač čeká, nikdy nepřijde. Použitelná byla jen první expozice, protože pak se mi roztřásla ruka. Zmocnila se mě taková jistota, že vidím svou budoucnost, že jsem se musela držet ze všech sil, abych tu opuštěnou postavu nepopadla a nedožadovala se: „Povězte mi to! Vrátí se někdy?“ Pohled na tuto ženu ve mně vyvolával stejné zoufalství, jaké mě naplnilo, když jsem tě počátkem týdne posadila na letadlo do Clevelandu. Vím, že chci-li, aby se podobný pocit už nikdy nevrátil, musí se něco změnit.

Pokračovat ve čtení Myla Goldberg: Pastva pro oči

Nina Špitálníková: Mezi dvěma Kimy – Na studiích v KLDR

Koreanistce Nině Špitálníkové se v letech 2011 a 2012 podařilo dostat na studijní pobyt do severokorejského Pchjongjangu. V knize vydané v roce 2017 u Nakladatelství Lidové noviny popisuje novodobé dějiny jedné z posledních bašt totalitního režimu. Orwellovo 1984 je proti tomu, co v knize popisuje, pohádkou pro děti.

Pokračovat ve čtení Nina Špitálníková: Mezi dvěma Kimy – Na studiích v KLDR

John Irving: V jedné osobě

Letos už třetí kniha vyprávěná mužem. To je u mě celkem neobvyklé. Ne že bych se jim vyhýbala, ale podvědomě si prostě vybírám knihy s ženskými postavami v hlavní roli. Mužské romány jsou patrně také často zasazeny do prostředí, o která se nezajímám. Ale vzhledem k tomu, že se letos chystám znovu číst Murakamiho, tak se tu minimalne jedna kniha s mužskou hlavní postavou objeví. Letos budu mít očividně rekordní rok 🙂

Pokračovat ve čtení John Irving: V jedné osobě

Caroline Wallace: Nalezení ztracené Marty

Kdybych někdy pracovala v knihkupectví, tak bych se snažila propagovat nenápadné knihy. Vystavila bych je ve výkladní skříni s mystifikující cedulkou informující potencionální kupce, že se jedná o titul týdne či měsíce 🙂 Dost knih, které jsou propagovány, si velkou pozornost nezaslouží a drobné zajímavé tituly, které by se mohly líbit spoustě čtenářů, se k nim prostě nedostanou. Martin příběh mezi takové tituly patří. Není to až tak úžasná kniha, ale větší popularita by jí neuškodila. Je to vcelku neobvyklé téma, navíc se zde objevují i odkazy na britskou popkulturu poloviny sedmdesátých let.

Pokračovat ve čtení Caroline Wallace: Nalezení ztracené Marty

Yoko Ogawa: The Memory Police

Kdysi jsem narazila na autorčinu krátkou prózu nazvanou The Housekeeper and the Professor a nechala se okouzlit její jednoduchostí. Mám dojem, že mě to tehdy i dojalo – starý profesor má poškozenou paměť a každý den je pro něj vše nové. Své pomocnici v domácnosti a jejímu desetiletému synovi vysvětluje různé matematické zákonitosti na příkladech z praktického života. Je to už spousta let, co jsem to četla a myslím, že je správná chvíle si to dílko připomenout. Minimalisticky na mě působil i tento román, který by měl u nás na podzim vyjít pod názvem Ostrov ztracených vzpomínek.

Pokračovat ve čtení Yoko Ogawa: The Memory Police

Andrew Sean Greer: Zpověď Maxe Tivoliho

Karanténa je dobrá k důkladnému úklidu. To si většina z nás ověřila již loni. To jsem vyklízela šatník. Letos jsem se pustila do knihovničky. A když na mě při třídění jedné přihrádky vypadl tento zapomenutý útlý svazek, hned jsem ho dala stranou a posléze se začetla.

Pokračovat ve čtení Andrew Sean Greer: Zpověď Maxe Tivoliho