„Podmanivý, srdceryvný román o nástrahách přátelství, milostných trablech či dopadu manželské nevěry“ nazvaný Rozhovory s přáteli od nadějné irské spisovatelky Sally Rooney měl velmi dobré ohlasy, recenzenti se předháněli ve vychvalování prvotiny mladé irské autorky, ale jak už to tak bývá, já jsem ho vůbec neocenila 😀 Naopak ho hodnotím jako jednu z nejnudnějších knih, co jsem kdy četla.
Hlavní hrdinka Frances procházela velmi složitým obdobím. Z toho, co jsme se o ní dočetli, byl vlastně celý její dosavadní život jedním dlouhým složitým obdobím. Dospívání bylo poznamenáno odchodem otce alkoholika od rodiny. Měla potíže se začleněním do kolektivu. Její jedinou kamarádkou a posléze přítelkyní se stala rebelka Bobbi. Na vysoké škole pak spolu začaly vystupovat a přednášely Francesiny básně. Na jedné takové akce si jich všimla fotografka a literární kritička Melissa. Ta se velmi zalíbila Bobbi a Frances se zamilovala do jejího manžela – velmi pohledného herce Nicka.
Dočetla jsem jen s vypětím posledních sil, protože jsem chtěla vědět, co se na tom tolika čtenářům líbilo. Nezjistila jsem to 🙂 Bylo to opravdu trápení, žádná z hlavních postav mě nezaujala. Jejich rozhovory mi připadaly hloupé, povrchní a naprosto zbytečné. Přímá řeč nebyla nijak výrazně oddělena od ostatního textu, takže to celé působilo jako proud myšlenek jednadvacetileté Frances. Ta nešťastnice dělala jednu chybu za druhou, otevřený konec mi jen potvrdil, že se dotyčná z bludného kruhu nikdy nevymotá. Překvapilo mě, že se v knize irské autorky objevil homosexuální vztah a poměrně časté popisy pohlavního styku. Kniha vyšla poprvé v roce 2017, přesto mi to na Irsko přijde poměrně hodně odvážné.
Tento příběh mě znovu utvrdil v tom, že nemohu číst knihy, jejichž hlavní postavy mají jakousi drobnou psychickou poruchu, jsou pasivní, nenechají si poradit ani pomoci a vedou s ostatními „přítomnými“ rádoby duchaplné rozhovory.
Jediné, co se mi líbilo, byly občasné popisy prostředí, v němž se Frances nacházela. Náhodou jsem zastavila před prodejnou s alkoholem a pozorovala láhve Cointreau a Disaronna, vystavené ve výloze jako klenoty. …… Už byla tma a všechno se hromadilo kolem světel – výlohy, zimomřivé obličeje, řada taxíků parkujících u obrubníku. Z druhé strany ulice jsem zaslechla prásknutí otěží a zvuk kopyt. Vešla jsem postranním vchodem do parku a hluk ulice zcela utichl, jakoby ho zachytily holé větve a rozpustily ho ve vzduchu. Dech mi před očima vytvářel bílou cestičku.
Ilustrace na obálce nejen českého vydání pochází od Alexe Katze – více info zde: Alex Katz oficiální web
lostsoul2015 