Už dlouho jsem se při čtení tolik nepobavila. Byť se hlavní postavě v životě příliš nedařilo, byl její příběh vyprávěn s humorným nadhledem. Elizabeth Zottová byla velmi přímočará, v osobním životě bych s někým takovým měla velký problém :). Dost lidí by ji mohlo považovat i za suchopárnou, nudnou – do této skupiny se nakonec řadím i já 😀 Přesto jsem si ji oblíbila a velmi jí fandila. Byla velkou bojovnicí za rovnoprávnost žen, v Americe na přelomu 50. a 60.let bylo skutečně za co bojovat!! Mužské postavy byly v románu vylíčeny jako nejhorší z nejhorších, snad kromě Calvina, doktora Masona a Waltera. Není to vůči mužům obecně příliš fér, takže kdo má pocit, že to bude příliš feministické a nedokáže se povznést nad nadsázku, tak by se této knize měl raději vyhnout.
Chytré ambiciózní ženy to v USA v 50.letech neměly nijak snadné. Muži je chtěli mít doma u plotny – vždy upravené, poslušné, dokonalé manželky a matky. Elizabeth se tehdejším stereotypům vymykala ve všech ohledech. Chtěla se stát vědkyní v oboru chemie. Ačkoliv byla nejchytřejší osobou v ústavu, chovali se k ní jako k pomocné síle, nerespektovali ji a jen ji využívali, protože věděli, že je chytřejší než její mužští kolegové. Pohrdali jí. Navíc byla i velmi hezká, ale nebyla si toho vědoma a nijak toho nezneužívala. Chtěla být špičkovou vědkyní. V ústavu se seznámila s laureátem Nobelovy ceny Calvinem Evansem. Všichni kolegové ji podezírali, že to dělá kvůli kariéře. Nevěřili, že by mezi těmito složitými osobnostmi mohl vzniknout skutečný vztah.
„S Calvinem jsme byly spřízněné duše“, začala. Pak popsala své city k tomu podivnému, náladovému muži s takovou intenzitou, až měl dojem, že on je o všechny city najednou ochuzený. „Nemusíte rozumět chemii na pokročilé úrovni, abyste ocenil, jak byla naše situace vzácná. S Calvinem jsme k sobě jen nezapadli, my do sebe vrazili. Vlastně doslova – ve foyer divadla. Pozvracel mě tam. Je vám známá teorie velkého třesku, ne?“
Dál mluvila o jejich milostném vztahu a používala slova jako „expanze“, „hustota“, „žár“ a zdůraznila, že základem, na němž stála jejich vášeň, byl vzájemný respekt ke schopnostem toho druhého. „Víte, jak je to výjimečné?“ řekla. „Že by muž bral práci své lásky stejně vážně jako svou vlastní? Já jsem samozřejmě chemik, pane Rothe,“ pokračovala, „což by zdánlivě vysvětlovalo, proč se Calvin zajímal o můj výzkum. Ale pracovala jsem se spoustou dalších chemiků a ani jeden z nich nevěřil, že mezi ně patřím. Kromě Calvina a toho druhého.“ Zamračila se. „Tím druhým byl doktor Donatti, ředitel chemického oddělení v Hastingsově ústavu. Ten nejenže věděl, že mezi ně patřím, ale taky věděl, že jsem na něco přišla. Pravda je, že mi ukradl můj výzkum. Publikoval ho a vydával za svůj vlastní.“
Roth vyvalil oči. „Ještě ten den jsem dala výpověď.“ „Proč jste proboha neřekla tam, kde to publikovali?“ vyhrkl. „Proč jste se nedomáhala uznání?“ Elizabeth se na Rotha podívala, jako by žil na nějaké jiné planetě. „Vy si snad děláte legraci.“ Rotha zaplavila vlna studu. No jistě. Kdo by bral vážněji slovo ženy oproti mužskému vedoucímu celého oddělení? Pokud měl být sám k sobě upřímný, nebyl si jistý, jestli by tomu sám uvěřil. „Do Calvina jsem se zamilovala, protože byl inteligentní a laskavý, ale taky protože mě jako úplně první muž bral vážně. Představte si, kdyby všichni muži brali ženy vážně. Vzdělání by se změnilo. Pracovní síla by zažila revoluci. Manželští poradci by byli bez práce. Chápete, o co mi jde?“ On to chápal, ale vlastně nechtěl. Jeho manželka ho nedávno opustila s tím, že nerespektuje její práci ženy v domácnosti a matky. Ale být ženou v domácnosti a matkou není ve skutečnosti práce, ne? Spíš je to role. Zkrátka byla pryč.
„Proto jsem chtěla využít Večeři v šest k výuce chemie. Protože když ženy pochopí chemii, začnou chápat, jak věci fungují.“ Roth se zatvářil zmateně. „Mám na mysli atomy a molekuly, pane Rothe. Skutečná pravidla, která řídí fyzikální svět. Když ženy pochopí ryto základní koncepty, začnou vidět falešné limity, které pro ně byly vytvořeny.“ „Podle vás muži.“ „Podle mě umělou kulturní a náboženskou politikou, která staví lidi pouze jednoho pohlaví – muže – do vysoce nepřirozené role vůdce. Dokonce jen základní porozumění chemie odhaluje nebezpečí takového nevyrovnaného přístupu.“
„Tedy,“ řekl a došlo mu, že na to takhle ještě nikdy nehleděl, „souhlasím, že společnost má ještě hodně co dohánět, ale pokud jde o náboženství, domnívám se, že nás činí pokornými – učí nás, kde je naše místo na světě.“ „Vážně?“ podivila se překvapeně. „Podle mě nás zbavuje odpovědnosti. Myslím, že nás učí, že vlastně nic není naše vina, že něco nebo někdo jiný tahá za nitky, že v konečném důsledku neneseme vinu za to, jak se věci mají, a že k nápravě věcí bychom se měli modlit. Pravda však je, že za špatnosti ve světě jsme absolutně zodpovědní. A máme moc je napravit.“ „Ale jistě nechcete tvrdit, že lidé mohou napravit vesmír.“ „Mluvím o nápravě NÁS, pane Rothe – našich chyb. Příroda funguje na vyšší intelektuální úrovni. Můžeme se naučit víc, můžeme dojít dál, ale abychom toho dosáhli, musíme rozrazit dveře dokořán. Příliš mnoho geniálních mozků je odstaveno od vědeckého výzkumu kvůli ignorantským předsudkům, jako je pohlaví a rasa. Přivádí mě to k zuřivosti a mělo by to přivádět k zuřivosti i vás. Věda musí řešit velké problémy: hladomor, nemoci, vymírání druhů. A ti, kteří záměrně zavírají dveře druhým a používají k tomu vypočítavé, zastaralé kulturní představy nejsou jen nečestní, ale i vědomě líní. Hastingsův ústav je jich plný. Já jsem ateistka, pane Rothe,“ řekla a ztěžka si povzdechla. „Vlastně jsem humanistka. Ale musím přiznat, že je mi v některých dnech z lidské rasy doslova špatně.“
Evans přivedl Elizabeth k veslování. Společně se ujali psa, kterého Elizabeth pojmenovala Šest-třicet. Snažila se ho vzdělávat – rozšiřovala mu slovní zásobu četbou. Občasné pasáže popisující události z pohledu psa patřily k mým nejoblíbenějším a bylo mi líto, že jich nebylo víc.
„Do knihovny?“ zeptala se Elizabeth Šesti-třiceti asi o pět týdnů později. „Dneska mám schůzku s doktorem Masonem a ráda bych tyhle knihy nejdřív vrátila. Napadlo mě, že by se ti mohl líbit Moby Dick. Je to příběh o tom, jak lidé vytrvale podceňují jiné formy života. Ke svému nebezpečí.“ Kromě techniky receptivního učení mu Elizabeth nahlas předčítala a už dávno nahradila jednoduché dětské knížky mnohem závažnějšími texty. „Hlasité čtení podporuje rozvoj mozku,“ řekla mu a citovala vědeckou studii, kterou přečetla. „Taky to urychluje nárůst slovní zásoby.“ Zdálo se, že to funguje, protože podle jejího zápisníku teď znal 391 slov. „Jsi velmi chytrý pes“, řekla mu zrovna včera a on toužil souhlasit, ale pravda byla, že pořád nerozuměl tomu, co znamená „chytrý“. To slovo mělo tolik definicí, jako bylo zvířecích druhů, a přesto se zdálo, že lidé – s výjimkou Elizabeth – rozpoznávají, kdo nebo co je chytrý, pouze pokud a když se dotyčné zvíře řídí jejich vlastními pravidly. „Delfíni jsou chytří“, říkávali. „Ale krávy ne.“ Nejspíš to bylo částečně založené na skutečnosti, že krávy nedělaly žádné obratné kousky. Podle názoru Šesti-třiceti právě to činilo krávy chytřejšími, ne hloupějšími. Ale jak říkal, co on věděl? 391 slov, podle Elizabeth. Ale ve skutečnosti jen 390. Horší bylo, že se právě dozvěděl, že angličtina není jediný lidský jazyk. Elizabeth mu prozradila, že jsou stovky, možná tisíce dalších a že žádný člověk nemluví všemi. Vlastně většina lidí mluvila jen jedním – možná dvěma – pokud nebyli něco, čemu se říkalo Švýcar a mluvili osmi. Není divu, že lidé nerozuměli zvířatům. Sotva rozuměli jeden druhému.
Lekce chemie je vtipný, občas ale nesmírně dojemný příběh. Nejedná se o žádnou velkou literaturu, je to spíše odpočinkové čtení. Ale přemýšlivější čtenáře přiměje k tomu, aby se na chvíli zastavili a uvědomili si, jak dlouhou a složitou cestu společnost ušla a jak dobře se má většina žen v demokratických zemích díky ženám jako Elizabeth. Jsme svobodné, žije se nám snáze, dostává se nám většího ocenění. Lekce chemie je moderní pohádka o ženě, která si šla za svým cílem a byť se jí v životě nepodařilo vše, tak jak si představovala, změnila život mnoha žen. Stala se pro ně vzorem, naučila je věřit v sebe samé. Jejich prostřednictvím změnila i myšlení mužů a dětí. Začali se více zapojovat v domácnosti a uvědomovat si, že to, co pro ně manželky a matky dělají, není vůbec samozřejmé a snadné. A také bychom měli mít větší respekt k psům 😀 Ty čisté duše si to také plně zasluhují!
lostsoul2015 