Autor románu pochází ze Sýrie a Ticho a vřava se tam dle popisku na obalu knihy také odehrává. Pro neznalého nepoučeného čtenáře by asi bylo obtížné zasadit děj na nějaké konkrétní místo. Město ani země nejsou nijak blíže určeny. Čtenář se může orientovat pouze podle arabsky znějících jmen. Děj se také odehrává v neurčité době. Fakt, že se jedná o velmi nedávnou minulost, se dá poznat jen podle toho, že úředníci používají počítače.
Hlavní hrdina Fathi Chinn je mladý spisovatel, který se nehodlá podřídit stávajícímu režimu. Je neza-městnaný, nemůže publikovat. Ve volném čase navštěvuje přítelkyni Lamu, občas se zastaví u matky nebo sestry. Děj knihy se odehrává během dne, kdy je ve městě velká demonstrace oslavující Vůdce, jehož předobrazem je Bašár Asad. Občané města se musí účastnit pochodu nebo aspoň mít doma puštěnou televizi a sledovat přímý přenos Vůdcova projevu. Před všudypřítomným hlukem/vřavou není úniku. Skandující davy nemají čas přemýšlet. Lidé v průvodu jsou často ušlapáni, k úmrtím dochází i poté, co se účastníci rozjedou do svých domovů. Ti, kteří se neúčastní, jsou pronásledování policií, často biti nebo odváděni do vězení. Fathi odchází od Lamy, na ulici se zastane mladíka, kterého bijí samozvaní vymahači pořádku a ti mu vezmou průkaz totožnosti. Cesta k jeho opětovnému získání je absurdní, složitá, nebezpečná.
Ze začátku mě to moc nezaujalo. Hlavní hrdina si nejdřív stěžoval, že je mu horko, pak na všudypřítomný hluk. Ale poté, co se vydal do centra dění a hlavně po návštěvě matky a její překvapivé informaci jsem se konečně začetla a začala si to užívat. Nemohu říct, že by se mi popisy demonstrace nebo praktik státní bezpečnosti líbily, ale bavily mě. Při čtení takových příběhů si vždy uvědomím, jak se máme dobře, jsme svobodní a často si toho nevážíme.
Když jsem šel pěšky do Lamina bytu, viděl jsem ostatně několik sanitek, jež sice spěšně, ale s vypnutými sirénami projížděly kolem a odvážely manifestující, kteří omdleli – v té tlačenici a v tom vedru jich bylo samozřejmě víc než jindy. Před časem mi jeden lékař prozradil – samozřejmě za příslib, že zachovám jeho anonymitu -, že každý z těch průvodů má za následek průměrně asi sto úmrtí, způsobených ušlapáním anebo udušením. Ještě dvakrát vyšší počet obětí zapříčiní dopravní nehody, k nimž dochází při návratu občanů do jejich domovů a vesnic.
Proč vlastně Nejvyšší šéf tak strašně miluje tyhle průvody? Myslitelka a publicistka Hannah Arendtová se taky vyjadřovala na téma vztahu mocných k jejich lidu; dospěla k názoru, že lid nedokáže žít bez vůdce stejně tak jako šéf potřebuje ke své existenci dav. V podstatě není Vůdce bez mas a nejsou masy bez Vůdce – tyhle dva prvky jsou neodlučitelné. Nemluvíme zde o jedincích jako takových, ale o lidských společenstvích v globálním měřítku, o masách, které se shromažďují na tom či onom místě, v takovou či makovou dobu, aby zahrnovaly svého lídra ovacemi. Myslím, že Vůdce by ztratil sebedůvěru a nebyl by ve své kůži, kdyby nějakou dobu neviděl lidské stádo, jak zaplňuje ulice a volá jeho jméno.
Ticho a vřava vyšlo nejdřív v Libanonu, v roce 2013 se ocitlo na seznamu anglického PENu v šestici nejlepších do angličtiny přeložených knih. Autor žije ve Francii.
lostsoul2015 