Máte pocit, že vás už v literárním světě nic nepřekvapí; potěší a nadchne, ale nepřekvapí. A pak si přečtete nejnovější román autorky pozoruhodného díla Jonathan Strange a pan Norrell a jste absolutně nadšeni. Víceméně od třetiny knihy jsem si snad na každé stránce říkala, jak vůbec někoho napadne napsat příběh, jakým je Piranesi.
Autor románu pochází ze Sýrie a Ticho a vřava se tam dle popisku na obalu knihy také odehrává. Pro neznalého nepoučeného čtenáře by asi bylo obtížné zasadit děj na nějaké konkrétní místo. Město ani země nejsou nijak blíže určeny. Čtenář se může orientovat pouze podle arabsky znějících jmen. Děj se také odehrává v neurčité době. Fakt, že se jedná o velmi nedávnou minulost, se dá poznat jen podle toho, že úředníci používají počítače.
Pokud hledáte vhodnou odpočinkovou knihu na dlouhé podzimní a zimní večery, tak sáhněte po tomto románu, v němž čas na anglickém venkově pár měsíců po válce pomalu plyne, hlavní postavy jsou vesměs milí literatury milovní jedinci a jediného drobného vzrušení se nám dostane jen v kapitolách věnovaných hollywoodské hvězdě. Narazíme sice na pár zmínek o strastech poválečného života, například o smrti blízkých několika hlavních postav, ale nijak široce se nerozebírají. Je to skutečně příjemné čtení. O Jane Austen se tu toho moc nedozvíte, ale přenesete se do světa sympatických literárních nadšenců.
Tetování se mi líbí. Jak minimalistické v podobě geometrického tvaru nebo obrysu osoby či zvířete, tak i tetování japonského stylu přes celá záda. Ale pokud si někdy nějaké nechám udělat, tak to bude určitě z té první kategorie. Ať se tam dlouho netrápím a ať se to případně pak dá nějak lehce předělat či odstranit 🙂
Další dlouho přehlížený titul z domácí knihovničky. Pamatuji si, že jsem si ho kdysi kupovala s velkým nadšením a pak se na něj delší dobu prášilo. A bohužel se i poměrně značně zmenšilo to původní nadšení. Zase jsem měla problém s tím, jak nesympatické mi byly všechny hlavní postavy. Knížku jsem četla snad tři měsíce a dočetla jen proto, že jsem si to dala do seznamu svých víkendových úkolů 😀
Pokračovat ve čtení Yannick Grannecová: Bohyně malých vítězství
Staříci Beatrice a Axl se vydají navštívit svého syna. Spoustu let se s ním neviděli, jen si matně vybavují, že se tehdy rozešli ve zlém a chtějí to napravit. Při své pouti se přidají k bojovníku Wistanovi a chlapci posedlému zlým duchem, seznámí se s rytířem Gawainem, navštíví tajemné opatství a narazí i na pár nadpřirozených postav.
Už jsem to tu psala víckrát, že z času na čas není od věci si přečíst něco diametrálně odlišného tomu, co obvykle čtete. Ale opravdu jen občas, tak třeba dvakrát za rok a ne třikrát během dvou měsíců 🙂 Čajovna je moje čtvrtá kniha od paní Caplin ze série Romantické útěky. A je to určitě to poslední, co jsem od ní četla, protože je to všechno na jedno brdo. Je pravda, že se příběhy vždy odehrávají v zajímavém prostředí – např. Brooklyn, Paříž, Island, Kodaň, Tokio….. a paní autorka ta prostředí umí velmi pěkně popsat. Dle informací na přebalu jejích knih se dozvíme, že jako PR ředitelka se několik let potloukala po Evropě a brala nejlepší žurnalisty zabývající se jídlem a pitím na novinářské exkurze, aby ochutnali gastronomické pochoutky v nejrůznějších městech. Takže je vidět, že ta místa opravdu zná a vybrala nám z nich to nejlepší. Ale všechny příběhy jsou napsané podle jednoho mustru a to je fakt otravné 😀
Nedávno jsem tu psala o knize Pastva pro oči, v níž byla hlavní postavou fotografka. Nebyla mi vůbec sympatická jako žena, ale její fotografie by se mi byly bývaly líbily. V případě Amory Clay – hlavní hrdinky románu Sweet Caress vydaného v roce 2015, to bylo naopak. Byla to velmi akční žena a na rozdíl od Lilian z „Pastvy“ se neschovávala jen za fotoaparát, milovala život, ale její snímky mě teda bohužel moc nenadchly 😀 V knize se totiž objevují fotografie, které autor vybíral tak, aby se mu hodily do příběhu. Nadchlo mě to jako skvělý nápad, ale její umělecké fotografie mě bohužel fakt nezaujaly. Některé portréty ale byly povedené. Knihu jsem si před pár lety koupila ve velkém knihkupectví na vídeňském nádraží hlavně kvůli obálce. Ráda fotím a na román o fotografce jsem se tehdy hodně těšila. A konečně jsem ho dočetla.
Mé první literární setkání s britským autorem, esejistou a fotbalovým fanouškem Nickem Hornbym. Jeho předchozí romány mě minuly, nezaujala mě jejich témata. Viděla jsem jen film Jak na věc z roku 2002 v hlavní roli s Hughem Grantem. Just Like You mě nejdřív zaujalo obálkou, kterou jsem zahlédla na sociální síti. Za mě je to bezkonkurenčně nejlepší obálka roku 2020.
lostsoul2015 