94. Stará žena, New York, 1968
Deníkový zápis, červenec 1968: Cestou do práce jsem natrefila na starou ženu, seděla před setmělou výlohou restaurace, s parukou pečlivě nasazenou, nohy v černých punčocháčích zkřížené v kotnících, medailonek spočívající na beztvarých tmavých šatech ještě zdůrazňoval jejich podobnost s rubášem. Její velikánská kabela ležela na boku jako cosi mrtvého a ona upírala oči do dálky s výrazem někoho, kdo ví, že to, nač čeká, nikdy nepřijde. Použitelná byla jen první expozice, protože pak se mi roztřásla ruka. Zmocnila se mě taková jistota, že vidím svou budoucnost, že jsem se musela držet ze všech sil, abych tu opuštěnou postavu nepopadla a nedožadovala se: „Povězte mi to! Vrátí se někdy?“ Pohled na tuto ženu ve mně vyvolával stejné zoufalství, jaké mě naplnilo, když jsem tě počátkem týdne posadila na letadlo do Clevelandu. Vím, že chci-li, aby se podobný pocit už nikdy nevrátil, musí se něco změnit.
Román o Lilian Preston nás zavede do USA v období od druhé poloviny padesátých let do konce let sedmdesátých a vypráví tak nejen o životě fiktivní fotografky, ale také o životě v New Yorku na pozadí historických a společenských událostí. Lilian se na střední škole rozhodla, že bude fotografkou. Opustila rodné maloměsto a vydala se do NY. Konzervativní rodiče s jejím rozhodnutím nesouhlasili a jejich vztah zůstal do konce dceřina života poměrně napjatý. Lilian na ničem jiném než na fotografování nezáleželo. Z vysoké školy vcelku brzy odešla, protože jí nevyhovoval styl výuky. Našla si v NY bydlení a nepříliš náročnou práci, která by jí nebránila v její posedlosti. Byla to osamělá, plachá, uzavřená dívka, fotografování pro ni bylo vším, bylo to jako droga, bez které nemohla žít. Neměla nejmenší zájem navazovat jakékoliv vztahy, během svého života měla jen dvě opravdové přítelkyně a to jen díky tomu, že to byly velmi tolerantní a soucitné ženy, které se jí snažily pomoci. Měla dva vztahy s muži – jeden velmi krátký, z něhož vzešla dcera Samantha. Druhý trval několik let, ale ona do něj nijak citově neinvestovala. Když ji Ken požádal o ruku, opustila ho. V jejím životě na taková rozptýlení nebylo místo. Potřebovala nezávislost a svobodu. Její lhostejnost vůči reálnému světu mě popuzovala, vadila mi její umanutost, uzavřenost, byla mi skutečně velmi nesympatická. Takovou posedlost vůbec nechápu. Nebyla hloupá, ale na mě tak působila. Napadlo mě, že měla nějakou psychickou poruchu, určitou formu autismu. Přestože se v denících vyznávala z lásky k dceři, jejich vztah díky jejímu chování a odstupu nebyl idylický. Často neměly co jíst, žily v nepořádku v bytech vybavených veteší jen proto, že Lilian potřebovala peníze na fotografické vybavení. Ke svým fotografiím pak měla zvláštní vztah, který nejsem schopna správně popsat. Podle mého pro ni byl důležitější ten proces fotografování a následné práce na snímcích než snímky jako takové.
Když se matka rozhodla, jaká celková expozice bude pro danou zvětšeninu nejlepší, určila oblasti, které potřebovaly zesvětlit nebo ztmavit. Pak si poznamenala, které části snímku musí během expozice nechat zakryté nebo odkryté a na jak dlouho. Během téhle fáze jsme mlčely: Lilian se musela soustředit na načasování různých oblastí fotografie, které potřebovaly nadržet nebo vykrýt, a na jemnou choreografii, již to vyžadovalo. Pokud se daná část nacházela uprostřed snímku, použila kus lepenky s vystřiženou dírou uprostřed, anebo lepenkový tvar připevněný k drátu, kterým mohla nad daným místem mávat, ale většinou používala ruce. Zvětšovák promítal negativ na papír a ona zlehka pohybovala rukama, prsty nebo lepenkou nad každou určenou oblastí snímku po předem určenou dobu. Neustálý pohyb bránil tomu, aby se obrys toho, co právě používala – lepenky, prstů -, objevil na vyvolávané fotografii. Sledovat matku při práci v tlumené červené záři bezpečného světla v komoře bylo jako sledovat ptáka, který se po souši nemotorně kolébá, ale když pak konečně pluje po vodě, uvědomíte si: „Vždyť je to labuť!“ Choreografie jejích rukou, když přidávala na světle a prohlubovala tmu, měla ladnost, jakou jsem nikdy předtím neviděla. Když jsem tomu přihlížela, nepřestalo mi být třináct ani jsem nepřestala být její dcera, ale tak nějak na tom míň záleželo. A protože na tom míň záleželo, míň se nám toho stavělo do cesty.
Román je koncipovaný jako katalog k retrospektivní výstavě. Popisky snímků jsou prokládány deníkovými záznamy, dopisy a záznamy rozhovorů s lidmi, které Samantha po matčině smrti vyhledala. Je autorkou popisů k snímkům a díky ní se tak dozvídáme, co se dělo v reálném světě, do kterého Lilian tak zřídka vstupovala. Tato neobvyklá forma vyprávění mě hodně zaujala. Ačkoliv jsem byla k Lilian velmi kritická, její dílo – pokud by skutečně existovalo – by se mi velmi líbilo. Věnovala se převážně pouliční fotografii, ale nejvíce (ač pro ni v negativním slova smyslu) ji proslavily fotografie malé Samanthy. Kvůli nim se dokonce dostala do vězení a později také vedly k definitivnímu odcizení matky a dcery. Samantha mi byla sympatičtější než matka, soucítila jsem s ní a fandila jí. Jsem zvědavá, jak se mi kniha bude líbit, až se k ní za pár let znovu vrátím. Při prvním čtení jsem byla nadšená a občas jsem měla chuť popadnout fotoaparát a jít fotit do ulic. Snad se mi letos podaří vyrazit do nějakého velkoměsta, kde těch zajímavých objektů bude mnohem víc než u nás na maloměstě 🙂
lostsoul2015 