94. Stará žena, New York, 1968
Deníkový zápis, červenec 1968: Cestou do práce jsem natrefila na starou ženu, seděla před setmělou výlohou restaurace, s parukou pečlivě nasazenou, nohy v černých punčocháčích zkřížené v kotnících, medailonek spočívající na beztvarých tmavých šatech ještě zdůrazňoval jejich podobnost s rubášem. Její velikánská kabela ležela na boku jako cosi mrtvého a ona upírala oči do dálky s výrazem někoho, kdo ví, že to, nač čeká, nikdy nepřijde. Použitelná byla jen první expozice, protože pak se mi roztřásla ruka. Zmocnila se mě taková jistota, že vidím svou budoucnost, že jsem se musela držet ze všech sil, abych tu opuštěnou postavu nepopadla a nedožadovala se: „Povězte mi to! Vrátí se někdy?“ Pohled na tuto ženu ve mně vyvolával stejné zoufalství, jaké mě naplnilo, když jsem tě počátkem týdne posadila na letadlo do Clevelandu. Vím, že chci-li, aby se podobný pocit už nikdy nevrátil, musí se něco změnit.
lostsoul2015 