Debut kanadské spisovatelky a muzikantky Emmy Hooper vyšel v roce 2014 a byl nominován na cenu Amazon.ca First Novel Award. Velmi slibně vypadá i její další román z roku 2018 – Our Homesick Songs na který se velmi těším. Její prvotina – tato nenápadná lahůdka – nás zavede do Kanady do doby těsně před druhou světovou válkou a posléze i do současnosti. Obě časové roviny se prolínají, stejně jako se prolíná skutečnost se snem a jedna milovaná bytost s druhou. Hlavními postavami jsou tři osmdesátníci, kteří si na sklonku života ještě chtějí splnit dávná přání.
Etta, Otto a jejich kamarád Russell se znají téměř sedmdesát let a mají k sobě velmi blízko, jeden druhého znají jako sami sebe. Etta se jednoho dne rozhodne vydat sama na pěší pouť k moři, které nikdy neviděla. Manželovi Ottovi nechá na stole vzkaz, aby se o ni nebál a také svou sbírku receptů, aby nezemřel hlady 🙂 Přítel Russell se ji vydá hledat, najde ji, vidí, že je v pořádku, tak se rozhodne vydat na svou vlastní cestu (nejsem si teď jistá, za jakým tvorem se na sever Kanady vydal – jestli to byl savec nebo nějaká ryba 🙂 ). Otto tedy zůstal doma úplně sám, ale krátké setkání s jeleny na Russellově pozemku ho přivede k nápadu, že by Russella po návratu z jeho cesty mohlo doma čekat překvapení.
Ettino putování a popisy Ottových každodenních drobných starostí se střídají s příběhy z jejich mládí – z doby, kdy se seznámili – Ottova velká rodina se Russella ujala a Etta krátce před vypuknutím války nastoupila na uvolněné místo učitelky v jejich jednotřídce. Před odchodem do války Otto poprosil Ettu, zda by si spolu mohli psát a on se tak zdokonalil v psaní a čtení. Ottovy první dopisy z války působily jako napsané rukou malého dítěte, ale postupem času se z něj stal velmi schopný pisatel a pozorovatel.
Byl to velmi melancholický příběh, v němž spousta věcí nebyla dořečena, jen naznačena. Některým čtenářům možná úplně nesedl styl vyprávění, ve kterém se ne vždy chrono-logicky střídaly přítomnost s minulostí nebo skutečnost se snem. Přímá řeč nebyla v uvozovkách, občas bylo obtížnější rozeznat realitu od „nereality“ (nenapadá mě jiné slovo – občas to nebyly sny, ale zvláštní stavy, které Etta zažívala – něco jako telepatie, prožívání stavů z minulosti). A James – byl vlastně skutečný nebo to byl také výplod Ettiny fantazie, zhmotnění dávné touhy? Každopádně doporučuji, není to snadné čtení, ale ten zážitek stojí za to!
Když jsem přemýšlela, který úryvek bych vybrala, nemohla jsem se rozhodnout, musela bych sem přepsat skoro celou knihu 🙂 Nakonec však zvítězil tento:
Where did you find that picture?
The cashier and the manager stopped their marching and turned to the HEROS D´ICI board. It was in all the papers, Etta. And the article too. And now the National publish that little map each day, in the back of the Life and Times section, guessing about where you are. We cut it out and pin it up every day. Well, Janile here does. He is one of your biggest fans.
Janiel blushed. Well, he said, it is just that, it is really great, right? I think-
Oh! And that means, interrupted the manager, that we can call in a spotting! We have spotted you all right! And they will thank us on the next map update!
So they did not know Etta at all. So she had not forgotten them. OK. OK. But now this. She took a breath. It is just, she said.
They both turned around, away from the board, back to her, eager.
-not supposed to be a very big thing. It is just meant to be…… quiet.
Of course, said the manager, lowering her voice.
Of course, said Janiel.
That is why we are all so excited.
They helped Etta repack her free groceries. Have there been many……spottings recently? asked Etta, slipping carrots down the sides of the bags where she could find spaces.
Oh yeah, loads. But lots of them are made up. Like, this guy in Vancouver said he saw you in the big park there. And that lady in Nebraska. And that guy from up north, the elk herder guy.
Russell? said Etta.
They do not always leave their names, said Janiel.
Now the groceries were all packed and Etta was ready to go, wanting to go, to find James and see what he thought about this and what he knew about this.
So, with that in mind, said the manager, would it be OK if we took a picture with you? We can get one of the other customers to take it.
Etta stood surrounded by a small crowd of cashiers in the matching red uniforms, with the smiling manager next to her, in the middle. The customer-photographer grinned exaggeratedly and said, Pret? Un, deux, trois……
After the manager and all the other cashiers had gone back to work, Janiel walked with Etta out to the parking lot. He reached into a pocket. Etta, he said, would you take this with you? He held a paper crane, only the size of a nickel and a little squashed from being in his pocket. Tiny in his long hand.
Yes, of course, said Etta, taking it from his hand and putting it in her own pocket.
She met James again on the east side of town, just where the suburbs trailed into wilderness.
That took a while.
It is all very strange, James. People are strange animals.
Při psaní jsem poslouchala kapelu Elbow z jejich živého alba Live at the Ritz – více info zde: Elbow treat homebound fans to Live at the Ritz and Elbowrooms sessions
lostsoul2015 