Joanna Batorová: Pískový vrch

Rodinná sága, kterou Berliner Zeitung označil za nejvýznamnější polskou prózu počátku jednadvacátého století, je prvním autorčiným do češtiny přeloženým románem. Letos v červnu by měl vyjít další – Chmurdálie – volné pokračování Pískového vrchu, tentokrát přeložen Michaelou Benešovou. Těším se velmi, protože Pískový vrch považuji za velký literární zážitek.

Hlavními hrdinkami rodinné ságy, odehrávající se v polském Valbřichu během téměř padesáti nelehkých let, jsou ženy. Venkovská babička Zofia s válečným tajemstvím, její zpátečnická čistotou posedlá dcera Jaďa a nejmladší po svobodě a volnosti toužící vnučka Dominika. Muži mají v knize podružnou roli. Mají pocit, že musí své ženy zachraňovat, vysnili si pro ně nový, podle nich samých lepší život. Jejich snahy jsou marné, téměř tragické. Z mého pohledu tu má větší a důležitější roli než muži místo, kde se odehrává převážná část děje – sídliště sovětského typu obývané lidmi, kteří svůj současný domov považují za přestupní stanici, místo, z nějž se postupem času nastěhují na prestižnější adresu.

Ten nápad dostala Dominika, aby z terasy vylezly po kovovém žebříku na střechu Babylonu, o patro výš než ostatní. Pojď, přemlouvala Ivonu, které se nechtělo, uvidíme, co tam je. Uvidíme, co nikdo jiný neviděl! Já si stoupnu na kraj střechy a s jednou nohou nad propastí budu zkoušet Jadinu trpělivost, pojď! Na plošině pokryté černým térákem se kouřilo z desítek větracích otvorů, kterými dům vypouštěl ze svých útrob oblaka teplé páry, a nad nimi bylo už jen nebe, oblaka se převalovala na dosah ruky jako veliké chomáče cukrové vaty. Seděly na střeše, jedly suchý chleba a klobásky z nutrie, které z vesnice u Piotrkowa posílala Ivonina babička. Kousky masa připomínaly zkroucené postavy malinkých lidí a zvířat a tekla z nich slaně uzená šťáva. Ivona dělala na prámu pořádek, uhlazovala deku a úhledně skládala sukně a trička, které si svlékly, aby se opálily. Dominika stála na kraji střechy ve snaze dohlédnout za linii obzoru; Dominika se nakláněla a Ivona říkala, dávej pozor. Když jim jednoho letního dne Krysák prodal po dvou bílých tabletkách s hořkou chemickou chutí, Dominika řekla šup tam s nimi, a střecha Babylonu se proměnila v prám, který vyplul směrem k ústí zátoky obklopené modravými kopci kolem Valbřichu. Obyvatelé posledního poschodí Babylonu s úžasem hleděli na nebe, jež se náhle rozevřelo nad jejich hlavami, blízké a lehké jako stanová plachta. Byl to vzdušný prám, letící pod oblaky, rychlejší než houpací kůň, rozkolébaný. Nabíral rychlost a už míjel těžní věže, plul nad haldami s vrcholky zploštělými jako vršky sopek. A Valbřich už zůstal za nimi, a ony viděly vlaky ženoucí se přes pláně pouští, oázy a palmy s chocholy z pavích per, veliká moře, trochu děsivá, a okřídlené ryby vymršťující se z vln jako krůpěje duhy, cizí města a městečka se schodišti bílými jako slonová kost, malé planety, rozhoupané jako pouťové balonky na gumičce. Když prám vplul zpátky do klidných vod a potom zlehka přistál na Babylonu, nastavily tváře slunci, vyhrnuly sukýnky a opalovaly si nohy. 

Největší prostor je bohužel věnován nešťastné Jadě. Nepříliš chytrá, matkou nemilovaná žena, si v mládí pro sebe vysnila jiný život, než jaký ji čekal s manželem na sídlišti. Byla mi neskutečně nesympatická, ona byla hlavní důvod toho, že jsem se občas do čtení musela nutit. Maloměšťačka, která na vše odlišné hleděla s nedůvěrou a odporem; chtěla mít vše vzorové, dokonalé a byla nešťastná z toho, že jí to její nejbližší kazili. Myslela si, že je něco víc než ostatní a lidmi často pohrdala. Manžela nemilovala a dcera, která nebyla podobná nikomu z rodiny, se jí čím dál víc vzdalovala. Poté, co jsem se dočetla víc o Jadině dětství, mi jí bylo nakonec i líto, ale moje sympatie si nezískala. Mou krevní skupinou byla rebelka Dominika. Chytrá dívka s nadáním pro matematiku se nepřátelila s těmi, o které by stála její matka. Nechovala se tak, jak se na holčičku sluší, její první láskou se také stal někdo velmi netradiční 🙂 Tak, jak se měnila doba, měnily se i hlavní postavy – válečná vdova, normalizační vdova a nakonec svobodná nespoutaná vnučka.

Na knihu jsem se velmi těšila, koupila jsem si ji na pražském knižním veletrhu a pak mi nějakou dobu ležela v knihovně. Já když se na knihu těším, tak si ji paradoxně šetřím a pak se k ní dostanu třeba za rok či dva. A pak jsem byla zpočátku zklamaná, protože jsem se do čtení musela nutit, což jsem nečekala. Minimum odstavců, velmi dlouhé věty, metafory, velké množství hrabalovských postav, žádná přímá řeč, spousta popisů, naštěstí čtivých, někdy poetických, občas až magicky realistických, jindy naopak drsných. Ale poté, co jsem se konečně začetla, jsem byla nadšená a čtení si užívala. Překladatelka Iveta Mikešová odvedla velmi dobrou práci. Není to snadné čtení, ale je to velký literární zážitek. Aspoň pro mě. Polky prostě umí 🙂 Zkuste to a dejte pak vědět 🙂

 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s