Poslední letošní příspěvek se bude věnovat kouzelné knize, na kterou budu dlouho ráda vzpomínat. Velkou část jsem přečetla cestou do Brna na koncert mých oblíbených Tatabojs a následně den poté, kdy jsem jela navštívit kamarádky do nedaleké obce, kde se první adventní neděli odehrávala příjemná předvánoční akce v místním skanzenu. Příjemný, kulturními akcemi nabitý víkend, kterým mě provázel román z Anglie konce 19.století. V originále vyšel pod názvem Once Upon a River v roce 2018, u nás o dva roky později u nakladatelství Vyšehrad a během prvního lockdownu byl čtenářům doporučován pro ukrácení dlouhé chvíle 🙂
Byl jednou jeden hostinec a ten si pokojně hověl na břehu řeky Temže v Radcotu, jeden den pěší chůze od pramene. V době, kdy se tenhle příběh odehrává, bývala na hroním toku Temže spousta báječnách hostinců a v každém jste dostali pití, ale kromě obligátního světlého piva a cideru nabízel každý z nich nádavkem ještě něco zvláštního. U Rudého lva v Kelmscottu si potrpěli na muziku: lodníci hráli na housle a sýraři k tomu tklivě pěli o ztracené lásce. V Inghleshamu měli hostinec U Zeleného draka, tabákem načpělé místo k rozjímání. Kdo byl hráč, přišel si na své U Jelena v Eaton Hastings, a kdo se rád pral, nenašel lepší místo než U Pluhu hned na kraji Buscotu. V hostinci U Labutě v Radcotu měli jinou specialitu. Tam se chodilo, protože se tam vyprávělo.
Hostinec U Labutě byl hodně starý, možná ze všech nejstarší. Skládal se ze tři stavení: to jedno bylo staré, druhé tuze staré a třetí ještě starší. Jednotlivé budovy spojovala došková střecha, která je všechny kryla, lišejník, který rostli na starých kamenech, a břečťan, který se plazil po zdech. V létě přijížděli výletníci po nové železné dráze, najali si v hostinci U Labutě pramici nebo lehký člun a pak strávili odpoledne na řece s lahví piva a svačinou. V zimě však chodili do hostince jenom samí místní a scházeli se uvnitř v šenku. Byla to prostá místnost v nejstarší části hostince s jednoduchým oknem proraženým v silné zdi. V denním světle vyhlíželo na most a na řeku, proudící jeho třemi vznosnými oblouky. V noci (a tenhle příběh začíná v noci) se most stápěl v černí a jen uši zaznamenaly tichý a neurčitý šum velikého množství plynoucí vody, potom jste rozpoznali pás tekuté temnoty proudící za oknem, která se sune a vlní, temně prodchnutá jakousi jen jí vlastní, z nitra prýštící energií.
Těšila jsem se na pohádkové vyprávění a nakonec se z toho málem vyklubala detektivka 🙂 Při čtení jsem měla velmi nostalgickou náladu. Příběh mě pohltil a vyvolával ve mně stesk po dobách, kdy se lidé scházeli, aby se podělili o historky, které se stali jim samotným nebo jejich přátelům. Nebo které jen tak někde zaslechli a šířili dál. Kdy si opravdu povídali bez toho, aniž by stále kontrolovali svá mobilní zařízení. V době, ve které se odehrává „Jedna řeka“, nebyl život snadný. Lidé tehdy byli více spjatí s přírodou, která jim poskytovala obživu. Uměli jí naslouchat, rozuměli jí a využívali ji tak, aby jí neubližovali. To, čemu nerozuměli, si ještě stále vysvětlovali jako zásah nadpřirozených bytostí. V tomto vyprávění se vyskytuje Ticháček – převozník, který na řece Temži pomáhá lidem, kteří by ještě měli žít a na druhý svět převáží ty, jejichž čas se již naplnil. Patrně i jeho zásluhou se v hostinci U Labutě jednoho večera rozrazí dveře, do lokálu vpadne muž s ohyzdnou tváří a loutkou v náručí. Upadne do bezvědomí a z loutky se vyklube mrtvá dívenka. K oběma je přivolána místní „zdravotnice“ Rita, která je k oběma přitahována zvláštní silou a která s překvapením zjistí, že dívenka ožila. Rita pracovala jako porodní asistentka nejdřív v klášteře a posléze u lékaře, takže na pověry nevěřila, nicméně ani ona nebyla sto vysvětlit, co způsobilo dívčino zmrtvýchvstání. Historka o zázraku se ještě tu noc začne šířit po kraji a o dívenku se začne zajímat několik lidí, kteří v ní vidí svou zmizelou dceru či sestru.
Jednou z hlavních postav byl fotograf Daunt – měl v úmyslu vydat knihu fotografií řeky Temže. V doslovu jsem se dočetla, že byl inspirován skutečnou historickou postavou – fotografem viktoriánské Temže Henry Tauntem. Ten měl také obytnou loď vybavenou temnou komorou a za svůj život vytvořil více než 50000 fotografií. Dále se mi líbila na tehdejší dobu velmi pokrokově smýšlející Rita. Byla sirotek a vyrůstala v klášteře. Často byla svědkem úmrtí žen při porodu a ona sama takto zemřít nechtěla, proto se dobrovolně zřekla mateřství. Hodně zajímavý byl i černoch Armstrong – i on měl poměrně zajímavý osud – narodil se jako nemanželský syn šlechtice a černošské služky a celý život měl pocit, že pro svou odlišnost nikam nezapadá. At poté, co se zamiloval do své ženy a usadil se s ní na statku, našel smysl života. Jednou z mála záporných postav „Jedné řeky“ je paradoxně jeho nejstarší syn.
Ač jsem poslední dobou netrpělivá čtenářka, která dává přednost akcí před popisnými pasážemi, v tomto případě jsem si popisy krajiny vychutnávala a na čtení se vyloženě těšila. Olga Walló při překladu odvedla skvělou práci – kdybych knihu četla v originále, tak bych si ji tolik neužila. Neocenila bych barvité poetické popisy řeky a života v ní i kolem ní. Skutečného, i nadpřirozeného. Letos už jsem to před Vánoci nestihla, ale příští rok ji nakoupím a podaruji vnímavým čtenářům, kteří ji snad ocení stejně tak, jako jsem ji ocenila já.
Chystám se na další autorčinu knihu – její prvotinu nazvanou Třináctý příběh. Jsem zvědavá, jestli budu stejně nadšená.
lostsoul2015 