Obrázek na obale českého vydání slibuje příjemné vyprávění odehrávající se na japonském venkově. Je to trochu zavádějící – příběh se odehrává na předměstí Tokia převážně za druhé světové války. Nicméně vypravěčka – prostá venkovská dívka pracující jako služebná dobře situované rodiny – si války příliš nevšímá. Má plné ruce práce se starostí o dům a „svou“ rodinu.
Vypravěčkou příběhu je stará žena vzpomínající na dobu, kdy pracovala pro rodinu žijící v malém domě z obrázku. Je osamělá, občas se za ní zastaví vzdálený příbuzný – student Takeši – a tajně si její zápisky čte. Vyčítá jí, že válečnou dobu popisuje velmi idealisticky, pokud se o ní vůbec zmiňuje. Ale Taki byla za války mladá, prostá dívka bez vzdělání. Snažila se co nejlépe pečovat o dům a rodinu. Měli se navzájem rádi a Taki si vážila toho, že se k ní zaměstnavatelé chovají velmi slušně. V poslední třetině knihy už píše i o válce, ale o konflikt se spíše zajímá z pohledu nedostatku surovin. Před koncem války rodinu opustí a vrátí se do svého rodného kraje, kde ji chudoba způsobená válkou již zasáhne plnou silou. Zápisky týkající se konce války jsou pak velmi stručné a velmi náhle končí.
Popisuje každodenní život spokojené rodiny a postupně pomalu odkrývá jejich tajemství. Snaží se je neodsuzovat, ale po zbytek života si pak vyčítá, že kvůli svým morálním zásadám zasáhla do života své paní. Důkaz tohoto činu u sebe stále přechovává. Několik let po smrti, kdy Takeši konečně důsledně prochází její pozůstalostí, objeví různé drobné artefakty a začne se o život „babi Taki“ více zajímat.
Trochu nuda, čekala jsem aspoň nějaké drobné drama. Těšila jsem se na japonskou poetiku – popisy krajiny, rostlin, květin, jídla. V drobném množství se mi toho dostalo, ale nestačilo mi to. Dlouho jsem čekala, že příběh ke konci nějak výrazně vygraduje, že se dočkáme dramatického odhalení. A místo toho klidná scéna na pláži, kdy mladý muž čte dopis slepému muži, povečeří s ním a odebere se do hotelu, kde si prohlíží ilustrace významného výtvarníka. Přemýšlí přitom, proč se jeho „babi“ zachovala tímto způsobem a jestli ona sama neskrývala nějaké tajemství. Ve svých zápiscích byla pragmatická, o ní samotné jsme se z nich dozvěděli velmi málo. Možná už nestihla napsat to, co chtěla a cítila.
Co bylo výborné, bylo Takešiho pátrání, jež ho zavedlo do muzea věnovaného umělci, který často navštěvoval rodinu, u níž babi pracovala. Objev raných umělcových kreseb, zobrazujících výjevy z mládí babi Taki. Vizuální doplnění jejích zápisků.
Podle románu vznikl stejnojmenný film. Představitelka hlavní ženské role si za svou roli odnesla cenu Stříbrného medvěda z berlínského filmového festivalu.
Doporučuji všem, kteří mají rádi, když čtou o tom, jak život poklidně plyne navzdory temným událostem probíhajícím v pozadí.
lostsoul2015 