Murakamiho povídky

Na sociální síti sleduji profil Harukiho Murakamiho a nedávno se na něm objevil odkaz na nové povídky uveřejněné na stránce New Yorkeru. Kino je příběh o devětatřicetiletém muži, který si v Tokyu otevře bar, pouští tam staré desky a sleduje své nemnohé zákazníky. S jednou tajemnou ženou má sex. Pak ho opustí kočka, aniž by si toho ze začátku všiml. V okolí se začnou objevovat hadi a jednoho dne mu jeden stálý zákazník doporučí na určitý čas odjet, dokud se věci zase nedají do pořádku. Příjemná atmosféra naznačující skryté tajemství. Nemůžu si pomoct, ale mnohem raději čtu Murakamiho v angličtině. Do češtiny jsou jeho povídky určitě přeloženy mistrně, ale asi mi k němu víc sedí angličtina, protože jsem v tomto jazyce přečetla většinu jeho děl.

Moc se mi líbila následující věta, která možná popisuje mé současné pocity (jsem navíc víceméně stejně stará jako Kino): The world was a vast ocean with no landmarks, Kino a little boat that had lost its chart and its anchor.

Hlavní postavou v další povídce nazvané Scheherazade je muž, který neopouští svůj byt a stýká se pouze se zdravotní sestrou, jež se o něj stará. Milují se spolu a ona mu pak vypráví příběhy. Z této povídky bych mohla odcitovat následující: What his time spent with women offered was the opportunity to be embraced by reality, on the one hand, while negating it entirely on the other. A pak metafora popisující stav zklidnění: Like a blackboard wiped with a damp cloth, he was erased of worries, of unpleasant memories. Povídka má otevřený konec.

Murakamiho hlavní postavy jsou často bezejmenné. Jejich jméno se většinou dozvíme jen tak, že je v průběhu příběhu osloví jiná postava. A asi proto z nich mám pocit odtažitosti, neschopnosti se přiblížit či otevřít ostatním, kteří se naopak těmto nepřístupným jedincům tak rádi svěřují. A o tom je i tato povídka – velmi osobní rozhovory mladých vysokoškoláků. Povídka dostala název podle písničky skupiny Bealtes. Hlavní hrdina na samém konci příběhu s odstupem šestnácti let popisuje svůj tehdejší život takto:

But when I look back at myself at age twenty what I remember most is being alone and lonely. I had no girlfriend to warm my body or my soul, no friends I could open up to. No clue what I should do every day, no vision for the future. For the most part, I remained hidden away, deep within myself. Sometimes I’d go a week without talking to anybody. That kind of life continued for a year. A long, long year. Whether this period was a cold winter that left valuable growth rings inside me, I can’t really say. At the time I felt as if every night I, too, were gazing out a porthole at a moon made of ice. A transparent, eight-inch-thick, frozen moon. But I watched that moon alone, unable to share its cold beauty with anyone.

http://www.newyorker.com/magazine/2014/06/09/yesterday-3

Následující povídka A Shinagawa Monkey byla uveřejněna již v roce 2006. Narazila jsem ještě na pár dalších, ale ty jsou určeny jen čtenářům, kteří mají předplacenou elektronickou verzi časopisu 😦

Povídka The Folklore of Our Times byla zveřejněna v Guardianu.

Povídka Super-frog saves Tokyo se objevila v povídkové knize Po otřesech. V jednom článku o Murakamim jsem narazila na toto: Haruki Murakami’s stories are difficult to describe and one should, I think, resist attempts to overanalyze them. Their beauty lies in their ephemeral and incantatory qualities and in Murakami’s uncanny ability to tap into a surreal collective unconscious. In the introduction to a story collection, Murakami writes how writing a novel is a challenge and how writing short stories is a joy. 

Click to access Seventh%20Man.pdf

je podle všeho součástí nějaké online učebnice 🙂

A nakonec jsem našla celou knihu Blind willow, sleeping woman 🙂

Děkovná řeč u příležitosti vyhlašování cen Die Welt Literaturpreis