Nejnovější, do češtiny dosud nepřeložený román od mé oblíbené kanadské spisovatelky a muzikantky vyšel v roce 2018 a byl nominován na Scotia Bank Giller Prize. Příběh nás zavede na malý ostrov u pobřeží kanadského Newfoundlandu. Prolínají se v něm dvě nepříliš vzdálené časové roviny a dětské postavy občas unikají z reality do svých snů a představ nebo do příběhů vyprávěných učitelkou hry na akordeon. Děj se odehrává převážně v zimě a svou melancholickou atmosférou je to ideální čtení pro dlouhé podzimní a zimní večery.
Aidan a Martha se seznámili začátkem 70. let díky zpěvu mořské panny a velké bouři, při které oba zachránila místní dobrovolná pobřežní hlídka. Žili se svými dvěma dětmi Corou a Finnem na ostrově Little Running, odkud se postupně vystěhovali všichni obyvatelé za prací na pevninu. Z moře zmizely ryby a lidé tak přišli o obživu. Finn se rozhodl ostrov zachránit, chtěl, aby tam jeho rodina zůstala a sousedé i obyvatelé ostatních ostrovů přišli zpátky domů. Inspiroval se příběhem, který mu vyprávěla jeho stará učitelka hry na akordeon žijící na jednom z ostrůvků. Ze záchrany ostrova se stala i záchrana jeho rodiny – rodiče odjížděli za prací na pevninu. Několik měsíců se vídali jen v přístavu, když si předávali děti a klíče od auta. Po čase zmizela i Cora. Podařilo se jí utéct z ostrova a našla si práci ostrahy areálu těžebního závodu a jejím hlavním úkolem bylo obcházet se psy areál a plašit medvědy. Šetřila si peníze, aby mohla sobě a bratrovi zařídit normální život na pevnině mezi lidmi – kde by mohli chodit do školy, věnovat se koníčkům, měli kamarády.
It was past two in the morning when Cora came to Finn´s room. She had her toque and one of their mom´s sweaters on, red wool with two twisted braid patterns, one along each side. It hung down well past the pockets of her jeans, almost to her knees. I am sorry, she said. I just want to show you one more thing. Just one more. Bring a coat.
They walked out to Carissa Stone´s cottage, set back a bit from the other houses, away from the water. They climbed in through the window. Everything, all the walls, the floor, the sofa, the rocking chair, the door, the fireplace, the ceiling, the chimney, everything, was covered in blue, a mix up of lots of different blues, cut from lots of different pictures, all stuck together so it almost looked it was moving. On top of this was a combination of people-things and sea-things. There was a little wood cabin right next to a giant octopus, a school of green and yellow fish flowing around a tall city tower, a sea horse floating out the doorway of a post office, a crab pushing a stroller, cars sunk into seaweed. There were jellyfish hanging over the light bulbs in the ceiling with bicycles and mittens and school buses caught up in their tentacles. They were made of plastic wrap and tin foil. They made everything shine. It is Atlantis, said Cora. There were no more Happy Backpacker Guides, so I came up with this one myself. Oh, said Finn. Oh wow. This is the best one, Cora. This is the best one of them all.
V textu se nevyskytuje přímá řeč, žádné metafory ani zbytečné popisy. What you see is what you get. Nedozvíme se toho mnoho ani o hlavních postavách – důležité jsou jejich potřeby, pohnutky, okamžitý prožitek – tady a teď. Občas se zatřpytí drobný střípek jemného humoru. Příběh má otevřený konec a je tak na každém z nás, jaký si ho uděláme.
lostsoul2015 