Občas si očividně potřebuji něco dokázat 🙂 Před několika lety jsem s vypětím všech sil přečetla dva romány Ayn Rand a letos byl mým vrcholem čtenářského utrpení román nositele Nobelovy ceny za literaturu K. Ishigura. Pod názvem The Unconsoled vyšel již v roce 1995, my jsme si na český překlad museli počkat a zatím jsme měli dostatek času se seznámit s jeho stravitelnějšími díly.
Hlavním hrdinou románu je klavírní virtuoz Ryder. Přijal pozvání vystoupit v nekonkrétním historickém městě nacházejícím se patrně v Německu nebo někde v Beneluxu. Ihned po příjezdu do hotelu po něm lidé, na které narazí, chtějí nejrůznější laskavosti – přímluva u dcery, krátká uctivá zmínka ve slavnostním projevu, prohlédnutí manželčina alba s výstřižky, návštěva spolužáků ze školy a tak dále a tak podobně. Ryder se nepochopitelně snaží všem vyhovět – nic jiného mu nezbývá – nikdo jeho námitkám nenaslouchá, všichni velmi ze široka hovoří jen o sobě. Zahrnují ho spoustou naprosto zbytečných informací, svěřují se mu se svými obavami, frustracemi, pochybnostmi. Ačkoliv často tvrdí, že je zajímá jeho názor, nepustí ho ke slovu. Je to jedna velká beznaděj a nedorozumění. Ryder je odvážen na nejrůznější schůzky na tajemná místa mimo město, ze kterých se často vrátí zpět tak, že prostě otevře dveře, projde chodbou a najednou je zase v hotelu nebo v kavárně v centru. Jeho oficiální program, s nímž ho nikdo neseznámil, neustále narušuje jeho partnerka a syn Boris, ke kterým se Ryder chová poněkud neurvale. Přestože je stále v časovém presu, nechává se cizími lidmi zvát na různé schůzky, večírky, setkání. V románu čas plyne zvláštním způsobem – při čtení máte pocit, že na konkrétním místě musel strávit hodiny, jen kolik času ztratil přejezdy z místa na místo – ale nakonec vše podstatné víceméně stihne.
Kupodivu se to dobře četlo, ale jak se hlavní motivy neustále opakovaly, tak už to bylo vcelku únavné a občas jsem několikastránkové litanie bizarních postav přeskakovala. Už na mě té kafkovské bezvýchodnosti bylo prostě moc. 640 stran je přece jen 640 stran. Několikrát jsem chtěla knihu odložit, ale nakonec jsem se rozhodla vytrvat a dočetla do konce. Byl to neopakovatelný zážitek a doufám, že hodně dlouho nic podobného číst nebudu 🙂
Román přeložila Alena Dvořáková a opatřila ho velmi zajímavým doslovem.
lostsoul2015 