Juli Zeh: Pod vodou

Na Kanárských ostrovech jsou potápěči – podnikatelé, kteří zde nabízejí své služby a předávají své znalosti klientům. Jedním takovým je čtyřicetiletý Sven – původem Němec, vystudovaný právník. Z Německa utekl před povrchností a maloměšťáctvím. Čtenář se s ním seznámí v okamžiku, kdy na letišti vyzvedává své nové klienty – populární seriálovou herečku Jolu a jejího staršího snoubence – spisovatele Thea. Jejich vztah je velmi bouřlivý, Sven neodolá jejímu kouzlu a následující boj pak probíhá všemi prostředky nejen na souši, ale i pod vodou.

Po krátké době je to druhý autorčin román, který jsem přečetla. Ten předcházející – Hráčský instinkt – byl velmi náročný, napsaný složitým jazykem, zabývající se morálním dilematem, plný intelektuálních debat, metafor. Pod vodou je označován jako thriller, je psán čtivější formou, jednodušším jazykem. Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že obě knihy přeložila stejná překladatelka Jana Zoubková. Ne že by překlad thrilleru byl horší, byl prostě jiný. Juli Zeh se patrně rozhodla napsat dílo pro širší masy.
V obou románech jde o hru – v Hráčském instinktu o hru znuděných nihilistických středoškoláků, v Pod vodou jsou hráči nebezpeční dospělí, kteří mají konkrétní cíl – příprava na vysněnou filmovou roli a snadné alibistické řešení vztahových problémů. Jsou nesympatičtí – nemastný neslaný Sven, jenž se snaží být mimo realitu. Jola – rozmazlená netalentovaná herečka týraná spisovatelem Theem trpícím tvůrčím blokem, impotencí a žárlivostí a který, jak se mi aspoň zdá, již na vše rezignoval.
V necelých třech metrech hloubky jsme klečeli na dně. Oba dýchali trochu moc překotně a plicní automaty si přidržovali rukou, jako by jim jinak vypadly z pusy. Ale to je u začátečníků normální. Pro většinu klientů znamenalo menší šok, když poprvé dýchali pod vodou. A pak každý reagoval podle své povahy. Někteří se dostali do neuvěřitelné euforie, prožili jakýsi duševní orgasmus vyvolaný tím, že pomocí techniky vyzráli na nepřátelský živel. Přestože byli zcela obklopení vodou, dýchali volně jako ryba. Byli na návštěvě v cizím vesmíru. Jiným bylo nevolno. Cítili, že do tohohle světa nepatří, nevěřili přístroji, který je zásoboval kyslíkem, a opanoval je pocit, že musí okamžitě zpátky na hladinu. Takoví lidé nemají pod vodou klid.
Okamžitě nás obklopilo ticho. Zvláštní ticho moře. Pohyby se zpomalily, komunikace se změnila v taneční choreografii skládající se ze znamení a posunků. Pod vodou byly vztahy jednoduché, potřeby jednoznačné a reakce radikální. Každý, kdo se potopí deset metrů pod hladinu, se vrátí v evoluční historii o deset milionů let zpátky – anebo na počátek své biografie. Tam, kde se zrodil život, vznášející se ve vodě a němý. Bez jazyka neexistují pojmy. Bez pojmů nejsou zdůvodnění, bez zdůvodnění není válka. Bez války není strach. Dokonce ani ryby se nás nebály. Některé se k nám zvědavě přiblížily a kus nás doprovázely. Když jsme se nehýbali, vrhaly intenzivní pohledy do našich brýlí. V exotických světech je turista zároveň atrakce. Fascinoval mě klid pod vodou, kde žijí lovci a kořist pospolu, zdvořile se navzájem vyhýbají, s výjimkou okamžiku, kdy vzplane hlad, který není zradou, ale všeobecně akceptovanou součástí výběru. Navzdory rozbouřenému moři byl výhled podivuhodně dobrý. Před našima očima se rozprostíralo jedno z nejkrásnějších míst podvodního světa u ostrova. Bizarní lávová krajina pokračovala i pod hladinou, kamenné město věží, sloupů, oblouků a cimbuří. Když nahoře proniklo skrz mraky slunce, vznášeli jsme se v dómu, který tvořily stoupající bubliny vzduchu a světlo. Pocítil jsem štěstí jako náraz do žaludku.