Duben – ještě v biografu budem

Filmový duben jsem zahájila filmem režiséra Marca Provosta Violette o francouzské autorce velmi otevřených, na svou dobu odvážných románů. Violette Leduc celý život trpěla tím, že byla nemanželské dítě, měla komplikovaný vztah s matkou – měla pocit, že ji její přízeň dusí. Byla bisexuálka, muži si jí nevšímali kvůli její ošklivosti (ale mně nějak extra ošklivá nepřipadala, žádná krasavice to nebyla, podle mě spíš potenciální partnery obou pohlaví odpuzovala svou úpěnlivou snahou o vztah, svým věčným zoufáním, negativitou), ženy se bály homosexuálního vztahu, který byl v té době absolutně nepřípustný. O homosexualitě mužů se v té době vědělo a ve Francii kvůli ní muži nebyli perzekuováni jako například v UK, ale padesátá léta byla padesátá léta! Violette rukopis svého prvního románu odnesla k posouzení Simone de Beauvoir, kterou milovala. Jejich vztah nikdy nebyl naplněn. Simone ji v tvorbě všemožně podporovala. Violettiny knihy díky jejich šokujícím erotickým scénám byly trnem v oku cenzorů. Část románu Ravages musela být z knihy odstraněna, po rozhodnutí cenzorů se Violette zhroutila. Film se mi líbil hodně – klasická artová záležitost – vyprávěn pomalým tempem, dlouhé záběry, důraz na rozhovorech – jako divadelní hra. Nenašla jsem nikde žádnou informaci o tom, že by u nás vyšel některý z jejích románů. Není se čemu divit – komunisté by nedovolili vydat erotický román a v současnosti čtenáři preferují plytké romány tipu 50 shades of grey – Violettiny romány by pro ně byly příliš náročné!!

Druhý báječný hotel Marigold režiséra Johna Maddena je volným pokračováním jeho předchozí výpravy do Indie – filmu Báječný hotel Marigold z roku 2012. Milý film o důchodcích žijících v malém hotýlku v Indii se nám snaží sdělit, že na lásku není nikdy pozdě a že si máme život užívat, jak nejvíc to jen jde, i když nám už klouby neslouží. Nicméně čeští důchodci chodí do biografu minimálně, takže se k nim toto poselství bohužel dostane jedině prostřednictvím některé z komerčních televizních stanic. Doufám, že se na film podívají a vychutnají si skvělé herecké výkony. Mně udělal obzvláště velkou radost můj oblíbený Bill Nighy, skvělé byly i Judi Dench a Maggie Smith. Majitel hotelu – Dev Patel – hraje tak, že máte pocit, že je tak neskutečně umanutý i v reálném životě 🙂 Nemohu nezmínit i všudypřítomnou otravnou indickou hudbu, ta mě pokaždé dohání k šílenství – do té země já fakt nepojedu!

Artklubový film ve 3D? Ano, něco takového skutečně existuje! Sbohem jazyku režiséra J. L. Godarda byl filmovým historikem Davidem Bordwellem označen za nejlepší film ve 3D. No proč ne, ale u mě na prvním místě stále zůstavá Avatar 🙂 Godardův film jsem vůbec nepochopila. Myslím si, že se v něm ani nic pochopit nedalo. Nudné intelektuální kecy dvojice, která byla neustále nahá, mluvili spolu i ve chvíli, kdy jeden z nich vykonával velkou potřebu. Nezařaditelné záběry, které vypadaly, jako by pocházely z úplně jiného filmu! Jediné, co mě jakžtakž zaujalo, byly záběry sympatického psa, jenž patřil samotnému režisérovi 🙂 Při čtení závěrečných titulků jsem nabyla dojmu, že ty bláboly byly citáty významných filozofů. No prostě jedno velikánské nepochopení a pocit ztráty času, naštěstí jen 70 minut. S cestou do biografu a zpátky 90! Jano, Jano, čti ty recenze pořádně!!! 

Zamilovala jsem se! Mužem mých snů se stal Omar Sy – hlavní mužská postava filmu Samba. O hlavní ženské postavě se tu vůbec zmiňovat nebudu, protože Charlotte Gainsbourg byla zase unylá a navíc jsem v ní pořád viděla Nymfomanku 😦 Je to příběh o přistěhovalcích, kteří žijí každý den na hraně v obavě z toho, že budou deportováni, takže se různě skrývají za maskou seriozních občanů v oblecích s časopisem Kůň pod paží, utíkají před policisty po střechách, i když mají závratě. Samba se při rutinním pohovoru v centru pro přistěhovalce seznámí s Alice, pro niž je práce v centru součástí její terapie, již musela absolvovat poté, co se zhroutila v zaměstnání. Již od samého začátku je vám jasné (nebo v to aspoň doufáte), že se do sebe zamilují a láska překoná všechny nesnáze. Ne vždy veselé situace se střídaly s těmi hodně vtipnými – poník :), běh po střeše jen v ponožkách, „překladatelské oříšky“ z centra pro uprchlíky (v globálu dobře…), prášky na spaní….

Skvělá píseň, která ve filmu zazněla: 

Film Samba je společným dílem režisérské dvojice Eric Toledano, Olivier Nakache, kteří spolu natočili spoustou cen ověnčený film Nedotknutelní. V tomto filmu natočeném podle skutečné události také hraje můj nový muž snů 🙂 Viděla jsem ho s českým dabingem a musím přiznat, že se jim povedl. 

Králova zahradnice režírovaná mým oblíbeným Alanem Rickmanem byla za jeho přítomnosti uvedena na letošním Febiofestu. Na jeho druhý režisérský počin jsem se těšila, ale odcházela jsem zklamaná. Přišlo mi krajně nepravděpodobné, aby na konci 17.století dostala obyčejná žena tak významnou zakázku – práci na části velkolepých zahrad ve Versailles. Dívala jsem se, jestli příběh náhodou nevychází ze skutečné události nebo není-li snad natočen podle nějakého románu, ale nic takového jsem nenašla. Byla to krásná kostýmní podívaná, ale to je tak všechno. Herci byli nemastní neslaní. Ač mám Kate Winslet velmi ráda, nijak mě v tomto filmu nezaujala. Rickmanův první film se mi líbil mnohem víc. Zimní host z roku 1997 byl původně divadelní hrou. Mám toto komorní drama někde nahrané na videokazetě. Stálo by za to ji pohledat, protože si matně pamatuji, že mě tehdy nadchly herecké výkony obou ženských postav – nešťastné fotografky a její matky, jež si o ni dělá starosti, jejich nádherná angličtina a záběry na mrazivou krajinu na skotském pobřeží.

Film režiséra Petera Stricklanda Pestrobarvec petrklíčový z roku 2014 je velká lahůdka pro milovníky artklubových filmů. Příběh dvou lesbiček se odehrává v blíže neurčené době – podle oblečení to mohla klidně být 20. léta 20. století. Starší Cynthia vystupuje jako domina, která Evelyn trestá za prohřešky, kterých se dopouští ve své roli služky. Nicméně je to Evelyn, která má vztah ve svých rukou, je něco jako režisérka – na papír píše své milence, jak má při jejich hrách postupovat. Cynthia touží po obyčejném vztahu bez zbytečných her a týrání, nicméně se bojí, že by ji mladší Evelyn mohla opustit a její podmínky přijímá. Trochu jsem se obávala, že tam bude hodně sexuálních scén, byla tam jen jedna a byla velmi citlivě natočená.

Víc mě zaujal herecký výkon starší herečky – Dánky Snidse Babett Knudsen – role dominy jí šla velmi dobře, mladší Chiara D´Anna byla trochu unylá, ale taková vlastně byla i její filmová role. Nesmím zapomenout na skvělou kameru – krásné detaily, jak na vybavení domu, tak na sbírky motýlů. Celkový dojem trochu pokazila snová sekvence, ale jinak se mi to velmi líbilo.