Juli Zeh: Hráčský instinkt

Na prestižním bonnském gymnáziu se spřátelí inteligentní a chladná patnáctiletá studentka Ada se svým spolužákem Alevem. Svými vrstevníky pohrdají a přehlížejí je stejně jako profesory s výjimkou učitele němčiny a tělocviku polského původu Smutka a dějepisáře přezdívaného Höfi. Jedině oni dva představují pro „pravnuky nihilistů“ Adu a Aleva intelektuální protivníky. Jenže sebevražedným skokem Höfiho na školní dvůr ztrácejí Ada s Alevem poslední zábrany a jediné, co jim ještě zbývá, je hra. Hra, jejíž pravidla určují ti, kteří odmítají všechna pravidla. Hra, v níž Ada na Alevův podnět svede svého učitele. Hra, která nemůže skončit dobře. Hra, v níž jsou dobro a zlo zaměnitelné.

Hráčský instinkt je velký román o nepřítomnosti morálky, a přesto nebo právě proto jde o román o základních hodnotách lidského života. Jenže kdo rozhoduje, co je dobré a co zlé? A odkud víme, kde se tyto pojmy berou? Platí pro ně dnes stejná hlediska a kritéria jako před sto lety? Jako před deseti lety? Podle Nietzscheho si je nihilista vědom nesmyslnosti své existence, a přesto nebo právě proto se učí milovat život a svůj osud. Jenže Ada a Alev se rozhodně nesnaží svůj osud milovat. Protože se domnívají, že jejich existence není řízena vnějšími pravidly, že je nahodilá, mají pocit, že si je mohou určovat sami. (převzato z http://www.iliteratura.cz)

V roce 2013 natočil režisér Gregor Schnitzler na motivy románu film Spieltrieb. Podle filmových databází film nemá příliš dobrá hodnocení. Myslím si, že to byla tuctová podívaná, bez všech těch filozofických blábolů a podrobného vykreslení jednotlivých postav to nebylo ono. Navíc jsem si hlavní postavy představovala úplně jinak, Ada nebyla atraktivní, představovala jsem si ji jako ošklivé neatraktivní děvče kompenzující nedostatek fyzické atraktivity cynismem.

Bylo to dost těžké čtení, několikrát jsem uvažovala o tom, že knihu odložím nedočtenou, ale zajímalo mě, jak hra skončí. Hlavní postavy mi byly neskutečně nesympatické. Nedovedu si představit, že by se patnáctiletá dívka vyjadřovala tak, jako se vyjadřovala Ada. Její netečnost a lhostejnost mě neskutečně vytáčely. Stále nechápu, proč jsem knihu neodložila a dočetla. Je pravda, že jsem chtěla vědět, jak příběh dopadne, ale to nakonec nebylo tak důležité. Jediné, co mělo smysl, byla hra. Nerozuměla jsem jejím pravidlům, nechápala jsem, proč si ti dva vybrali za oběť právě Smutka. Juli Zeh je brilantní spisovatelka, má velký talent, umí bravurně vykreslit lidskou psychiku, ale podle mě dává příliš okatě najevo, jak je chytrá a jak dobře píše. Bylo to zbytečně rozvláčné, plné metafor, spoustu pasáží s nepravděpodobným pubertálním filozofováním bych klidně vynechala. Na druhou stranu autorka velmi poutavě popisuje prostředí, v němž se příběh odehrává, za jednu z vedlejších postav by mohlo být považováno i počasí 🙂

Smutek ji neposlouchal. „Tvůj problém je,“ zařval s rukama pořád opřenýma o umyvadlo, které se začalo ohřívat a kolem jeho prstů se ojínilo, „že obecnou NICOTU zaměňuješ se svou vlastní PRÁZDNOTOU.“ To přehnal. Nebyla jeho dcera, dokonce přestala být jeho studentkou. Kromě toho jí bylo teprve patnáct. Je to dítě. Nesmí na ni křičet, urážet ji a už vůbec ne zraňovat. Bledý úplněk k jejího obličeje zmizel ze zrcadla, ještě než mohl očima hledajícíma její požádat o odpouštění nebo ho poskytnout, vztyčit most přes řeku slov, která je oddělovala od prvního setkání. „Ado, Ado.“ Šeptal její jméno jako manžel, který zašel až příliš daleko a okamžitě toho lituje. Odcházela, v červených sportovních botách, s legračním culíkem vyčesaným z mnoha příliš krátkých blonďatých pramínků. Nikdy dřív se její blazeovaný znavený duch a křiklavě dětský vzhled tak netloukly. Ani učitel, ani milenec, ani oběť vydírání nezatemňoval Smutkovi zrak. Viděl malou, životem znavenou ženu, patnáctiletou holku se stařeckým rozumem. Šeptal si pro sebe, i když už dávno z tělocvičny odešla. Možná potřebuje pomoc, panebože, potřebuje pomoc – a přitom věděl, že to tak není. Pořád ještě seděl u psacího stolu, jednu ruku položenou na hromádce knih, jako by tak mohl vycítit, co není uchopitelné rozumem. Poslední kořeny, které ho pojily se zemí, ještě nepřeťal. Teprve až budou přestřižené, promění se v něco, co se dá sestavit, rozložit a zase sestavit. Teprve pak se může Adě podívat do očí, aniž by bojoval. 

Tady Ada myslela na Chladnou Žofii. Když si pozdě v noci stoupla k oknu, aby hvězdám červencové noci svěřila telegram pro Ledové muže, stál dole v zahradě Smutek, smějící se človíček s rukama doširoka rozpřaženýma. Milá Žofie, mělo být v telegramu, tak jste na vlastní kůži pocítila, jak je člověk  vypočitatelný. Všechno, co jsem vám vykládala, mělo jediný účel, a ten účel teď hloupě jako školáček stojí pod mým oknem a raduje se, jako by na této planetě nebyl žádný důvod k zoufalství. Vidíte, musela jsem svět rozparcelovat slovy na políčka a narýsovat okraje, aby z něj blya hrací deska, na níž se můžeme pohybovat jako figurky, abyste pochopila, že v systému, kde neexistuje žádná pravá nebo levá strana, mohou platit jen taková pravidla, na jakých se hráči pro hru dohodnou. Vy jste jedna z nás. Milujete pravdu, i když v ni nevěříte. Jste dobrý člověk.