Máj nebyl biografu čas :(

V květnu jsem byla v biografu jen čtyřikrát. To je málo, pevně věřím tomu, že červnová nabídka bude lákavější. A pokud ne, tak si to vynahradím v červenci na festivalech a zahltím blog spoustou informací o úžasných filmech, bez jejichž znalosti by filmový fanoušek prostě nemohl žít 🙂 

Prvním květnovým filmem bylo sci-fi Ex machina – minimalistický sofistikovaný film scénáristy Alexe Garlanda, který by stejně dobře mohl fungovat i na divadelních prknech. Ve filmu vystupují pouze tři osoby (pomineme-li pár kratičkých scén ze samého začátku filmu) – Caleb, Nathan a Ava. Caleb pracuje jako IT (s nějakou specializací, která mi neutkvěla v paměti) ve firmě Blue Book vlastněné Nathanem. Majitel firmy vyhlásí soutěž, v níž Caleb zvítězí. Jeho výhrou je týdenní pobyt v Nathanově domě/výzkumném centru, kde má otestovat Turingovým testem Nathanovu nejnovější verzi robota – Avu. Ava vypadá jako přitažlivá mladá žena toužící po kontaktu s člověkem, který ji bude respektovat a nevyužívat jen jako zkoumaný objekt. Caleba okouzlí a přesvědčí, že Nathan je nedůvěryhodný geniální tyran, který ji v případě neúspěšného výsledku testu zničí. Caleb jí slíbí, že spolu utečou. Líbilo se mi to hodně po všech stránkách – přesvědčivé herecké výkony, zajímavé dialogy, zápletka, samotný závěr filmu. Zmínila jsem herce – nejvíc se mi líbil Nathan – Oscar Isaac. Zpočátku jsem nemohla přijít na to, odkud ho znám a pak jsem si vzpomněla – hrál toho losera z filmu Inside Llewyn Davis bratří Coenových. Caleba hrál sympatický zrzounek z filmu Lásky čas, slečnu androidku jsem neznala, dokud jsem si ji nenašla na Googlu – je to přítelkyně mého milovaného Michaela Fassbendera!!!

Prostředí, v němž se film odehrával – tak to byla velká paráda – nádherná příroda a high-tech vila s obrovskými okny, minimalistickým zařízením – v tom bych také ráda bydlela, ani bych nemusela mít na zdi obraz od Jacksona Pollocka. Film se natáčel zde: Hotel Juvet – cca 4800Kč/noc, což při tom úžasném komfortu není tolik! Jednou se tam vypravím 🙂

Dalším filmem zhlédnutým v místním biografu byl velký úlet švédského režiséra Roye Anderssona nazvaný Holub seděl na větvi a rozmýšlel o životě 🙂 Film se skládal z údajně 39 příběhů, nebyli jsme schopni to spočítat, tak jsme museli věřit informacím našeho milého Marcela. Některé trvaly necelou minutu, jiné byly o něco delší a většinou byly propojeny postavami, které příběhy proplouvaly. Tolik nesympatických lidí pohromadě v jednom filmu jsem asi ještě nikdy dřív neviděla! Neviděla jsem nakonec ani holuba, občas ho bylo slyšet, ale kromě nějakého podivného vycpaného opeřence, který se objevil hned na začátku, tam snad žádný jiný nebyl! Společným prvkem příběhů byla smrt, beznaděj, nenaplněné ambice. Nicméně po jeho zhlédnutí jsem se necítila nijak sklíčeně – spíš mi to celé připadalo velmi směšné.

Oldies but goldies – Klub rváčů v obnovené premiéře v rámci Projektu 100. Viděla jsem ho už v roce 1999. Šla jsem na něj tehdy náhodou – neměla jsem ráda Brada Pitta, takže jsem neměla chuť ten film shlédnout, ale přemluvil mě kamarád, tak jsem tedy souhlasila a pak jsem mu byla vděčná, že mě na film vzal. Teď, po té spoustě let, už jsem z filmu tak nadšená nebyla – už mě tolik nebrala ta revolta, připadala mi marná a příliš násilná. Ale pořád to má něco do sebe. Je zajímavé vidět film s odstupem, kdy víte, jak se to vlastně s Tylerem Durdenem ve skutečnosti má a říkáte si, jak je to geniálně napsaný scénář. Moc se mi líbila i kamera zaměřující se na detailní klipové záběry. Dobrá byla i hudba. Prostě stará dobrá anarchie a kritika povrchního konzumního osamělého stylu života. O hereckých výkonech se snad vůbec nemusím zmiňovat – díky Klubu rváčů jsem „objevila“ nejen Brada Pitta, ale hlavně Edwarda Nortona. Helena Bonham Carter zahrála Marlu tak odporně, že ji už zase nemám ráda 🙂

Filmová recenze od Kamila Fily

A závěrečným květnovým filmem byla Jimmyho tančírna Kena Loache natočená podle skutečné události. Toto sociální drama je zasazeno do roku 1932 do malé irské vesničky, deset let od občanské války mezi těmi, kteří přijali smlouvu s Brity, a těmi, co se postavili proti ní. Do této klidné domy se vrací Jimmy Gralton. Před lety musel opustit rodnou vesničku a utéct do Ameriky, protože byl obviňován z komunismu, z rozvracení společnosti a ohrožování mravních hodnot. Znovu otevře klub, v němž se scházejí lidé toužící po svobodě ducha a učí se zde tančit, zpívat, diskutují o knihách. Tato osvětová činnost se nelíbí katolické církvi ani místním zpátečníkům podporujícím feudální zvyklosti. Bylo neuvěřitelné, jaký boj museli tito lidé svádět s konzervativními tmáři, kteří se báli všeho nového a byli by nejraději, kdyby nevzdělaní obyvatelé tiše úpěli pod útlakem bohatých majitelů pozemků a církve. Tehdejší doba ještě nebyla zralá na velké změny, takže příběh nekončí happy endem. V jedné z posledních scén vidíme Jimmyho odváženého policisty do přístavu v Corku. Jejich vůz je zastaven skupinou mladých cyklistů, kteří mu chtějí říct, že v jeho úsilí nepoleví. To bylo velmi milé, ve skutečném příběhu se to patrně takto nestalo, ale moc se mi to líbilo – cyklistická sabotáž 🙂 Chvílemi mi film připomínal dokument – např. při scéně s „lidovým soudem“ v Jimmyho klubu; chvílemi zase Vraždy v Midsommeru 🙂 – farářovo patetické plamenné kázání versus optimistická atmosféra při společných aktivitách. Dobré herecké obsazení – žádní krasavci, velmi uvěřitelné charaktery. Jednu z hlavních postav hrála také překrásná irská krajina.