Každé pondělí po osmé ráno je v rámci Ranní dvojky na Českém rozhlase krátké literární okénko. Knihkupec Oldřich Suchý zde představuje knihy, které ho v nedávné době zaujaly a já si občas některou poznačím s tím, že bych si ji posléze mohla přečíst. Usedlost je první, do které jsem se pustila. Nadchla mě slibovaná pohádková atmosféra příběhů odehrávajících se kdesi ve Finsku v průběhu několika století. A byla jsem velmi příjemně překvapena tím, jak moc se mi kniha líbila.
Nedávno jsem navštívila jedno velké knihkupectví v brněnském Špalíčku a říkala jsem si, kolik by toho tyto velké řetězce mohly udělat pro knihy, které svým stylem či tématem rozhodně nepatří mezi bestsellery, ale zasloužily by si více pozornosti. Stačilo by je vystavit na nějaké prestižní místo v knihkupectví, nafotit na Instagram a knihy by se tak dostaly k širšímu okruhu čtenářů. Je skutečně nutné propagovat pouze thrillery, detektivky nebo pochybné fantasy pro mladé čtenáře? Usedlost není kniha pro každého, ale zaslouží si, aby se o ní vědělo a hovořilo 🙂
M. Turtschaninoff je známá jako autorka historií inspirovaných fantasy příběhů se silnými ženskými postavami a Usedlost je její první román pro dospělé. Kniha byla oceněna prestižní švédskou literární cenou YLE 2022 – tato cena je udělována nejlepším finsko-švédským knihám v rámci Helsinského knižního veletrhu. Do češtiny byla přeložena Marií Voslářovou. Autorkou obálky je Sanny Mander a pro české vydání ji upravil Karel Koutský. Za mě se teda vůbec nepodařila, představovala bych si spíš snivou fotografii mlhavé severské krajiny.
V úvodu knihy se ocitneme v současnosti, kdy na usedlost přijela žena, jež ji zdědila a protože k místu nemá vztah, chce zařídit vše potřebné, najít pro nemovitosti a pozemky kupce a vrátit se zpět do města, do civilizace. Během zařizování a vyklizení domu zjišťuje, jak byli obyvatelé usedlosti od jejího vzniku v 17.století s tímto místem spjati, jak rozuměli přírodě, snažili se s ní žít v souladu, aby je nepotrestali tvorové, kteří zde žili již dávno před nimi. Kniha je tvořena příběhy propojenými komplikovanými příbuzenskými vztahy – občas v sobě některý z potomků nese dědictví po tajemných předcích z močálů, byť toto pouto s přírodou po staletích v pokrevní linii slábne. Místní církev se snažila víru v duchy přírody potlačit, ale místní byli o jejich existenci neustále přesvědčováni díky různým nevysvětlitelným úkazům, náhodám, neštěstím nebo neobvyklému nadání jejich potomků. Život zde byl těžký v každé době, místním se nevyhýbaly ani války, hladomory, sucha. Ale historickým událostem je zde věnováno minimum prostoru, nejsou pro děj tolik podstatné. Největší část knihy zabírá příroda a její krásy a tajemství a mezilidské vztahy a jejich proměny během tří staletí. Ačkoliv jsem měla loni potřebu číst knihy, kde se něco děje, postavy nejsou nemastné neslané a nemusím se prokousávat dlouhými popisnými pasážemi (které jsem často přeskakovala), letos u mě došlo ke čtenářskému zklidnění a začínám si knihy tohoto typu vyloženě užívat. Popisy zvuků, vůní, chutí, svítání a soumraků či rozmanitých každodenních činností – to mě letos opravdu baví 🙂
Ant nikdy nevytáhl paty ze zdejší obce. Sám se tak rozhodl. Když se mu naskytla možnost vyrazit jinam, na trh do města nebo na přednášku do klubu mládeže ve vedlejší vesnici, odmítl. Forskant mu byl celým světem a chtěl, aby to tak zůstalo. Copak by se jinak mohl cítit v bezpečí? Potřeboval okolo sebe mít to, co zná a na co je zvyklý. Nikdy neputoval po jiných než po forskantských cestách, zato ovšem považoval za otázku své ctí, že je jednu po druhé důkladně prozkoumá. Když mu bylo šestnáct, rozhodl se nakreslit mapu svých vlastních cest. Písmenka, slova a podobné věci nebyly zrovna jeho silnou stránkou, vychodil jen čtyři třídy obecné školy, načež mu zemřela matka a nezbylo mu než nastoupit do služby. V šestnácti už měl odsloužené čtyři roky a nakreslil do té doby stejný počet map. Do mapy svých vlastních cest zakreslil chloupku, kde se narodil a místa, která pro něj byla důležitá, než se odtamtud odstěhoval: kadibudku, saunu, dílnu, kde ho táta vyplácel rákoskou, statek Jeruzalém, kde poprvé nádeničil, rybářský kámen v řece, místo, kde se pod Johannou probořil led a utopila se, kostel a cestu k němu, hřbitov, dům cukrářky Stihy, krámek na rozcestí Karolinské cesty, kde se prodávají karty a káva, a nové stavební na Nevabacce, kde bydlela kudrnatá Otilka, do které byl v dětství po uši zamilovaný. Názvy míst nezapisoval – to nebylo potřeba, měl je uložená v srdci, a když zavřel oči, dokázal se procházet po všech cestách a pěšinách mezi nimi, v kterémkoliv období roku.
Nejpodivuhodnější ze všech byla nejspíš mapa, na níž Ant zachytil zimní cesty. Ne cesty, které v zimě využívali místní lidé, ale ty, kudy se ubírala sama zima, když přicházela a když odcházela. Místa, kde se ze všech nejdřív udělalo chladno, kde se mráz do kraje zakousl poprvé a kde naposled. Kde nejdéle ležel sníh, třeba až do května nebo do června. V opravdu těžkých letech. Po zimní mapě vytvořil mapu pro jaro, pro léto a pro podzim. Zkoumal, kde se překrývají, kde už nastává jaro, zatímco jinde trvá zima. Například u Rainovy stodoly na Hadí hoře. K její jižní zdi někdy jaro přicházelo třeba už v březnu. Člověk tam mohl najít petrklíče a fialky, zatímco na Steinbacce, na Smalbacce a ve Fojtské brázdě ještě ležel sníh. Ant označil, kde nejdřív praskají ledy, kde slyšel první vlaštovku a kde nejčasněji vykvétají sasanky. Na letní mapu zakreslil nejlepší pláže ke koupání, skokanskou věž a místa, kde se pořádaly zábavy. Zakreslil, odkud na Nevabacce brali břízky na oslavy slunovratu, kde nejkrásněji kvetly jeřáby a kde přesně si vlaštovky pod střechou chléva stavěla hnízda. I to, kam během červencové bouřky udeřil blesk, kde nejrychleji dorůstala tráva a kde mohli jako první mlátit žito. Mapa podzimu ukazovala, kde zežloutly první osiky a kde obvykle cestou na jih odpočívali stěhovaví ptáci. Ant si označil, kde většinou poprvé zachytil nezaměnitelnou podzimní vůni, těžko popsatelnou slovy, a kde v září vídal nejkrásnější večerní mlhy. K jeho nejoblíbenějším patřila mapa lesních plodin. Zanesl do ní veškeré palouky s jahodami i příkopy s ostružinami, slatiniště a mokřady s moruškami a klikvou, také houštiny malin a koberečky šichy i nejlepší naleziště borůvek a brusinek. Nepochyboval, že existují tajná místa, která dosud nezná: několikrát narazil na Affeho ženu Maritu s košíkem plným morušek, o kterých mu odmítala prozradit, kde je natrhala. Nevadilo mu, že mu některá naleziště zatím chybí: jeho mapy nebyly nikdy doopravdy hotové. Doplňoval je tak často, jak jen mohl, u stolku, který si vyrobil ve své podkrovní komůrce na Nevabacce.
Pokud se letos chystáte na dovolenou někam na chatu u lesa, kde bude klid na čtení, vezměte si s sebou tuto knihu. Vrzající podlahy a schody, dřevěné obložení, kadibudka, vůně lesa, zpěv ptáků, sem tam nějaká bouřka – velmi vhodné kulisy pro čtení Usedlosti.
lostsoul2015 