Staré odrůdy + Adresa Naděje

Dva romány o ztrátách a nálezech a o léčivé síle práce s půdou a jejími plody. A zase jsem pouhou náhodou paralelně četla knihy, které mají společné prvky, jichž jsem si při jejich výběru vůbec nevšimla. Navíc jsem si jejich četbu dobře načasovala – je tu podzim, doba, kdy se příroda ukládá k zimnímu spánku a všechno se aspoň na chvíli zdánlivě zklidňuje (než začne předvánoční shon, který rok od roku začíná dřív). Oba příběhy byly o zpomalení, hledání klidu, sbírání sil na nový začátek.

Adresa Naděje od Melissy da Costy vypráví o mladé ženě, která utrpěla obrovskou ztrátu – v jednom dni přišla o své dva nejbližší. Po překonání největšího šoku a prvotní bolesti si pronajala starý dům na francouzském venkově a několik týdnů tam přežívala ve tmě a naprosté izolaci. Měla štěstí v tom, že rodiče jejího zesnulého manžela ji měli velmi rádi, měli o ni starost a navzájem si byli oporou. Ve starém domě ji nečekaně navštěvovala dcera bývalé majitelky a díky ní Amanda objevila staré kalendáře, do nichž si bývalá obyvatelka domu po smrti manžela podrobně zaznamenávala podrobnosti o práci v zahradě a v domácnosti. Amanda konečně otevřela okna, vpustila slunce do domu a pomalu i do svého života. S pomocí zahrady, lesa a hlavně blízkých, kterým na ní záleželo, konečně přestala truchlit a začala znovu žít.

Nedovedu si představit, jak někdo může překonat takovou ztrátu, o jaké se píše v knize. Dá se to přežít pomocí léků a terapií nebo tím, že svůj zármutek přeměníme v kreativní energii. Začneme se zabývat něčím, co aspoň na čas zažene vzpomínky na bezstarostné časy v přítomnosti milované osoby, s níž se už nikdy nepolíbíme, neobejmeme, nebudeme se spolu smát. Doporučuji všem, kteří se umí radovat z maličkostí a dokáže je potěšit zpěv ptáka za ranního rozbřesku nebo první lístek salátu vykukující z hlíny. Není to nijak depresivní ani zbytečně popisné.

Ewald Arenz a jeho román Staré odrůdy nás zavedou do současného Německa na venkov, kde se na útěku z domova ocitne sedmáctiletá Sally. Je září, končí prázdniny a introvertní dívka chce klid a ne neustálý tlak okolí, které si myslí, že je s ní něco v nepořádku. Na polní cestě pomůže Liss – ženě středního věku a poté, co ji sveze do vesnice, se u ní Sally ukryje. Liss se jí na nic neptá, do ničeho ji nenutí a komunikují spolu díky práci, na níž se spolu začnou podílet. Sbírají brambory, řežou dřevo v lese nebo češou hrušky v zanedbaném sadu. Nemají telefon, televizi ani rádio. Ve velkém starém domě jsou ony dvě, každá se svými démony.

Minimum děje, minimum postav, místo toho popisy krajiny, chutí, vůní, světla. Při čtení jsem měla občas před očima film Záhrada a Liss jsem si představovala jako herečku Kláru Melíškovou. Sally mi nebyla příliš sympatická, ale oni ti dospívající tak obecně nejsou příliš sympatičtí 🙂 Doporučuji stejné skupině čtenářů jako u předchozí knihy 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s