Bernhard Schlink: Olga

Domnívám se, že kdyby autorem románu nebyl muž, který napsal bestseller Předčítač, tak by Olga naprosto zapadla. A to by byla škoda, protože je to nenápadný skvost – příběh o silné ženě, která to v životě neměla jednoduché a musela se potýkat se spoustou problémů. Zažila obě světové války, ztratila všechny své blízké. Bylo to víceméně dost smutné, místy trochu rozvláčné, ale přesto je to skvost. Líbilo se mi, že je příběh vyprávěn z pohledu různých postav a poslední část románu tvoří dopisy a to já ráda 🙂

Olga velmi brzy osiřela. Po smrti rodičů ji vychovávala babička, která jí neprojevovala lásku, v ničem ji nepodporovala – zakazovala jí číst, učit se, nutila ji pracovat na poli. Chytrá Olga chtěla studovat, což na přelomu 19. a 20.století nebylo pro dívky vůbec jednoduché, nikdo pro to neměl velké pochopení a výběr oborů, v nichž se dívky mohly posléze uplatnit, byl velmi omezený. Cílevědomá Olga uspěla, vystudovala na učitelském ústavu a během své pedagogické praxe se pak snažila nadané studenty motivovat k dalšímu studiu. Hlavním tématem knihy je vztah Olgy a Herberta. Ona byla obyčejná dívka z velmi chudobných poměrů, on byl mladík z bohaté rodiny. Seznámili se jako děti a jejich vztah postupně přerostl v životní lásku. Herbertova rodina vztah nijak nepodporovala, jeho sestra Viktorie Olgu pomlouvala a znepříjemňovala jí život, ale Herbert se jí nevzdal. Jeho neklidná povaha však vztahu nepřála – toužil cestovat a objevovat nové kraje. Nadchl se pro myšlenku velkého Německa, podporoval jeho expanzivní tendence. Rozhodl se vydat na sever do Arktidy a hledat tam novou námořní cestu. Z výpravy se však nevrátil. Olga stráví zbytek života sama, stále na něj vzpomíná, píše mu dopisy. Stará se o děti ze sousedství, dokáže jim naslouchat a lidé obecně jí důvěřují.

Poslední z jejích dětských přátel – Ferdinand – se po její smrti rozhodne pátrat v Olžině minulosti. Získá dopisy, které posílala Herbertovi na Špicberky a v nich poznává tu nenápadnou, ale silnou, samostatnou, cílevědomou Olgu, která si s bolestí v srdci připouští pošetilost a zbytečnost Herbertovy výpravy. Zároveň si uvědomuje, že kdyby jí ho nevzala výprava do Arktidy, tak by se bezhlavě vrhl do vřavy první světové války a padl tam hrdinnou smrtí.

Vztah Olgy a Herberta byl vztahem diametrálně odlišných lidí. Olga byla velmi empatická, pragmatická. Herbert byl sobec, nestálý snílek nadšený ideou velkého Německa. Sama Olga později v dopisech přiznává, že by jejich vztah v klasické podobě nefungoval, ač o tom snila a chtěla, aby společně zestárli. Na jednu stranu mi jí bylo líto – strávila většinu života po boku ducha člověka, kterého milovala a s nímž ve skutečnosti strávila pár týdnů, maximálně měsíců. Na druhou stranu jsem obdivovala její sílu se vyrovnat se vším, co se jí v životě přihodilo – nikdy neslevila ze svých ideálů, nenechala se zlomit a na konci života se rozhodla s minulostí vyrovnat poměrně výstředním způsobem, nicméně pro ni měl její čin velký význam.

Krásně napsáno, přeloženo Janou Zoubkovou, obálku navrhl Ivan Brůha. Román doporučuji těm, kteří mají rádi příběhy o osudech nenápadných silných žen na pozadí dramatických historických událostí. A všem, kterým se občas zasteskne po dobách, kdy si lidé psali dopisy.

Nikdy ji neomrzelo chodit po městských hřbitovech. Bylo jich asi deset a slečna Rinkeová znala všechny, ale některé si zvlášť oblíbila: Horský hřbitov, Čestný hřbitov, Židovský hřbitov a Selský hřbitov před branami města. Na Horském hřbitově, největším ve městě, se jí líbila různorodost cest, náhrobků, hrobek, na Čestném hřbitově terén, nejdříve stoupá a potom klesá, takže se zdá, že řady stříbrných křížů vedou do nebe, na Židovském hřbitově se jí líbilo šero pod starými vysokými stromy, na Selském hřbitově vlčí máky a chrpy v okolních polích. Také na Horském hřbitově měla ráda květiny, ale ještě víc sníh v zimě, když pokryl cesty a hroby a ležel na hlavách, ramenech a křídlech soch andělů a žen.

Moc jsme nemluvili, méně než při naších procházkách. Málokdy se slečna Rinkeová zastavila, poznamenala něco o náhrobku, jménu nebo rostlině, podívala se na mě a já odpověděl. Slyšel jsem naše kroky, ptáky a občas zaskřípění zahradního nářadí nebo hluk stroje, když se hloubil hrob, nebo tichý hovor a zpěv společnosti při pohřbu. Myslel jsem, že vím, proč slečna Rinkeová chodí ráda na hřbitovy. V průběhu života ztratila tolik lidí, jejichž hroby byly nedosažitelné nebo neznámé, takže mezi cizími hroby mohla mluvit se svými mrtvými, s Herbertem, Eikem, sousedkou z memelského kraje, babičkou a rodiči, o nichž mluvila málo, ale vzpomínala na ně. Chápal jsem to. Rád jsem stával u hrobu svých prarodičů a říkal jim, za co jim vděčím, a že mi chybějí. Ale když jsem se s tím svěřil slečně Rinkeové, řekla, že u ní je to jinak.

Mezi cizími hroby nemluvila se svými mrtvými. Ráda chodila na hřbitovy, protože tady jsou si všichni rovní, mocní i bezmocní, chudí i bohatí, milovaní i opovrhovaní, úspěšní i neúspěšní. A na tom nic nemění ani hrobka nebo socha anděla nebo velký náhrobek. Všichni jsou stejně mrtví, nikdo nemůže ani nechce být větší a přehnaně veliké tu vůbec neexistuje.

„Ale Čestný hřbitov…….“

„Vím, co chceš říct. Je moc velký, moc čestný, vlastně by všichni měli ležet společně, vojáci, Židé, sedláci i ti pohřbení na Horském hřbitově. Měli by ležet pohromadě a připomínat nám, že jsme si rovní, ve smrti jako v životě. Smrt nenaháněla hrůzu, když nebyla strašlivým rovnostářem po životě plném rozdílů, výhod a nevýhod, ale jen navazovala na život, ve kterém jsme si rovní.“

Zeptal jsem se, jestli se duše, které tak žily, po smrti stěhují do nového života. Pokrčila rameny. Představa stěhování duší má člověka zbavit strachu ze smrti. Ale člověk se smrti nebojí, když pochopil pravdu o rovnosti.

Advertisement

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s