Další ekologický román od norské spisovatelky a scénáristky, nositelky literárních ocenění. Ve svých knihách se zabývá dopadem lidských aktivit na životní prostředí. Píše o tom, jak se lidstvo vyrovnává s ekologickými katastrofami, které samo způsobilo. Není to nic veselého, ale v každém jejím románu je vždycky světýlko na konci tunelu. Sice slabé, ale je tam. Pokud ho čtenář nevidí, tak by možná nebylo od věci pouvažovat o zkontrolování zraku 🙂
Kůň Převalského je rozdělen do tří částí. V první se podíváme do Norska v roce 2064, kdy po nespecifikované katastrofě lidé odcházejí do oblastí, kde je stabilnější počasí a možnost získat nějakou obživu. Eva s dcerou Isou zůstává, protože se za každou cenu snaží zachránit koně, kteří jí zůstali ze zrušené zoo, již kdysi založil její otec. Snaží se přežít, jak se dá a jednoho dne se k nim přidá tulačka Louise. Evina dospívající dcera píše dopisy kamarádovi Larsovi, který s rodiči odešel a ona stále doufá v jeho návrat.
Hlavním hrdinou další části odehrávající se v 90. letech 19. století je zoolog petrohradské zahrady Michail Alexandrovič. Doslechne se o unikátních koních – kertacích – žijících v mongolských stepích a rozhodne se je získat pro „svou“ zahradu. Na výpravu se tento introvertní neprůbojný muž vydá s cestovatelem a dobrodruhem Wolffem. Vědec zvyklý na pohodlí petrohradského bytu cestu nesnáší dobře, dělá mu problémy i sžívání se s ostatními lidmi. Z cesty se vrátí bohatší o spoustu zážitků, přiveze i koně, které se mu posléze podaří rozmnožit, ale zlomené srdce se nikdy pořádně nezhojí.
V posledním příběhu se s Karin přesuneme do Mongolska, kam letadlem z Německa dopravila „své“ pečlivě opatrované koně Převalského. Chce, aby se zde v chovné stanici postupně aklimatizovali a posléze vytvořili větší stádo. Přijede sem i se synem Matthiasem – bývalým narkomanem, s nímž má citově chladná Karin komplikovaný vztah.
Komplikované rodinné vztahy jsou ve všech třech příbězích. Matky a děti k sobě nejsou upřímné, mladí si představují a chtějí žít svůj život jinak než jejich matky. Ani jedna z postav nemá otce – buď zemřel, když ještě byli malí nebo v jejich životě nikdy nefiguroval, protože se s ním matka poté již z různých nestýkala a ani ho o dítěti neinformovala. Matky ve všech třech částech románu svým dětem neprojevují lásku, po které děti touží. Michailova matka je zklamaná, že je její syn i v pokročilém věku svobodný. Eva a Karin se ze všech sil snaží zachránit koně a jejich prostřednictvím svět pro své děti, pro které však v jejich životě nezbývá místo.
Těžko říct, který příběh se mi líbil víc. Nicméně vím, který se mi líbil nejméně – Karin byla chladná umanutá žena, pro kterou neexistovalo nic než koně. Matthias selhal jako otec a chtěl v Mongolsku s matkou navázat bližší vztah, potřeboval ji, ale ona ho k sobě nepustila. Eva po blízkém vztahu s Isou toužila, ale také nebyla schopná vzpurné dospívající dceři své city projevit tím správným způsobem. Žila spíše minulostí – vzpomínkami na lepší život, který se již neměl nikdy vrátit.
Melancholická kniha ideální pro blížící se dlouhé podzimní večery 🙂 Přeložila Tereza Švejkovská a autorem krásné obálky je Eivind Stoud Platou – jejich práce je k shlédnutí na Instagramu – @eivindhandverk
Zde jsou odkazy shrnující čtenářské dojmy z autorčiných předchozích knih:
Modrá – https://wordpress.com/posts/lostsoul2015.wordpress.com?s=Vodn%C3%AD+knihy
Historie včel – https://wordpress.com/posts/lostsoul2015.wordpress.com?s=Historie+v%C4%8Del
lostsoul2015 