Kratší literární lahůdka nás zavede do Polska na začátek 80.let minulého století, nejdříve na venkovskou zemědělskou brigádu a posléze zpátky do města. Ubíjející letní brigáda je pro hlavního hrdinu vysvobozením před rozhodnutím, co dál se svým životem a tato část příběhu je poměrně idylická. Naopak z popisů šedivé zimní Varšavy člověka až mrazí v kostech. Jedrowski svou prvotinu vydal v roce 2020 pod názvem Swimming in the Dark. Do češtiny ji velice zdařile přeložil Ladislav Nagy.
Ludwik je vysokoškolák, který neví, jak dál. Jestli začne někde pracovat nebo bude dál pokračovat ve studiu. Ani jedna možnost mu neumožní se svobodně rozhodovat. Na prázdninovou brigádu si s sebou vezme román Giovanniho pokoj (o kterém jsem poprvé četla v české novele Tapetář https://lostsoul2015.wordpress.com/2020/03/27/nejak-mi-to-cteni-posledni-dobou-nejde/ ) a zaujme ho kolega z vedlejší skupiny. Po skončení brigády ho Janusz pozve, aby se s ním vydal k jezerům, kde se z nich stanou milenci. Po návratu do reálného života se začnou odcizovat. Mají rozdílnou představu o budoucnosti – Janusz je ochoten se podřídit systému, Ludwik se s nesvobodou nehodlá smířit.
V katolickém Polsku, kde se víra udržovala i za tuhého komunismu, byl vždy hojně rozšířený antisemitismus (Ludwikova první platonická láska byl židovský chlapec) a homofobie. Citlivý Ludwik svou sexuální orientaci úspěšně skrývá, ví o ní jen jeho jediná kamarádka. Jinak je to velmi osamělý mladík. Maminka mu zemřela, když byl ještě malý a s babičkou si jen telefonuje. Bydlí v podnájmu u starší nemocné paní a kapitola, v níž se vydá sehnat lékařskou pomoc, je jednou z nejsmutnějších. Autor Polsko popisuje jako vězení, ve kterém obyčejné lidi nic dobrého nečeká. Jediní, kteří si stejně jako v té době u nás mohou žít nad poměry, jsou komunističtí papaláši a jejich blízcí. Obyčejní lidé nemají pořádně co jíst a když se dělníci začnou bouřit, jsou jejich protesty tvrdě potlačovány. Ludwik se s takovou budoucností nehodlá smířit.
Zima přišla toho roku brzy. Každý týden nás vtahoval hlouběji do její ponurosti, každý den byl kratší než ten předchozí, jako kdyby čas měl definitivně dospět ke svému konci. Nejvíce mě překvapovalo, jak klidný jsem byl. Možná to bylo těmi léky. Možná jsem se, nadpřirozeně moudrý, stále pohyboval v nějakém jiném halucinačním rozměru. Anebo to možná byl šok. Nebo odmítnutí. Možná, že to celé prostě bylo moc velké na to, aby se to dalo pochopit. Anebo to dosud neznamenalo vůbec nic. Byly okamžiky, kdy jsem si chtěl lehnout na zem a cítit na tváři studený beton. Jen si prostě lehnout, zastavit se. Cítit na sobě těžkou váhu, cítit, jak mi praskají kosti, jak upadám do spánku, navěky. Ale všechno tohle jsem zatlačil zpátky. I v tom chaosu, který mi panoval v mysli, jsem si uvědomoval, že takhle nemůžu ve svém životě pokračovat. Věděl jsem, že musím odejít. Pokoušel jsem se myslet pouze na tohle. A tak jednoho strašlivě šedivého a studeného rána jsem se vydal na pasové oddělení.
Je to velmi melancholické a smutné. Citliví uzavření lidé vždy stojí stranou a při čtení o Ludwikově osamělosti se čtenáři svírá srdce. Snažme se být vůči sobě otevření, aby se lidé jako Ludwik nebáli projevit své pravé já a nežili ve zbytečné izolaci. U nás už to myslím celkem funguje, ale v Polsku je patrně čeká ještě dlouhá cesta.
lostsoul2015 