Emily Itami: Kaligrafie zlomu

Prvotina autorky japonského původu nás zavede do současného Tokia do víceméně typické mladé rodiny. Manžel je v práci do pozdních večerních hodin a i po příchodu domů čte v mobilu pracovní e-maily. Žena by byla ráda, kdyby se jí a dětem aspoň chvíli věnoval. Téma je mi velice vzdálené, přesto jsem si čtení užila. Ačkoliv přiznávám, že kdyby se kniha odehrávala na Slovensku nebo v Německu, tak bych se o ni nezajímala. Nalákala mě hlavně má oblíbená exotická destinace a příslib zajímavého debutu.

Mizuki je matka dvou malých dětí. Manžel dobře vydělává, žijí v poměrně luxusním činžovním domě, netrpí nedostatkem. Ale Mizuki to nestačí. S manželem se brali z lásky, na děti se těšili, ale Mizuki se cítí opomíjená, nemilovaná. Manžel se k ní chová chladně, občas až nesnášenlivě. Její dny jsou jeden jako druhý a ona s nostalgií vzpomíná na své mládí, kdy strávila několik let v New Yorku. Nejdřív do USA odjela na studijní pobyt, později se tam vrátila a živila se jako zpěvačka. Zpívala ještě i po návratu do Japonska, ale dobře věděla, že nemá na to být hvězdou a navíc potkala svého budoucího manžela, takže se s další kariérou bez problémů rozloučila. Ale život v USA ji poznamenal, už nebyla tou typickou pokornou Japonkou. Jednou při odchodu z kavárny narazila na pohledného muže, s nímž se pak náhodou setkala znovu. Když byly děti ve školce a ve škole, začala se s úspěšným majitelem restaurací Kijošim scházet na různých zajímavých místech v Tokiu.

Byť Mizuki nebyla šťastná, o svých pocitech dokázala „mluvit“ s vtipným nadhledem. Nebyla dokonalou matkou – občas dětem zapomněla něco přibalit do batůžku nebo si pro syna do školky přišla o dvě minuty později. Její temperamentní děti občas dělaly na ulici scény. Některé matky ze školky se na ni dívaly s nedůvěrou, protože zjistily, že se kdysi živila jako zpěvačka. Byla si však vědoma svého štěstí v podobě dvou zdravých krásných dětí. Vztah s Kijošim jí vrátil sebevědomí a chuť do života. Znovu našla sebe samu a uvědomila si, jaké jsou její životní priority.

Lajdácky jsem si neudělala žádné výpisky z českého vydání knihy, ale na webových stránkách autorky jsem našla pěkný úryvek:

‚I didn’t set off on a course to destroy my good name (ha! Did I ever have one?) or my family’s domestic bliss because MTV made me a bit teary or my husband was lax with the housework. But they were all indicators, I suppose, that trouble was brewing. They were the peeling paint and broken windowpanes of my home. Some houses can stay standing forever – there’s a village near where I grew up where the entire population aged and died, and it’s still sitting there in this valley, untouched for years. Typhoons and earthquakes, scorching summers and snow have ravaged the buildings, but on they stand. I could have done it too; gone on indefinitely without deciding to pose a wrecking ball above everything my life is made of. There’s no defining reason for it in the creaks and cracks of my average housewife life. But then I met Kiyoshi. He’s the reason.‘

Letos jsem japonských knih přečetla několik – ta země mě láká svou rozmanitostí. Přes obdiv k západnímu stylu života si stále dokázala udržet své tradice a jedinečnost, které jsou pro nás tak exotické. Mé velké uznání mají všichni, kteří se do nich usilovným studiem snaží proniknout 🙂

Advertisement

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s