Loni jsem četla knihu o květinách – Život v zahradě od Penelope Lively – nebyla to literatura faktu, spíš takové příjemné vyprávění o tom, jak se v průběhu staletí vyvíjel vkus zahrádkářů, případně zahradníků nejen skutečných, ale i literárních. A velmi pěkně tam psala o hlavní postavě románu, který u nás není tolik oblíbený a milovaný jako v zahraničí. Jeho hrdinka svou zahradu milovala a později se díky ní stala poradkyní přes zahrádky v časopise. Hned jsem si název románu zapsala a posléze se i začetla – Deníky tesané do kamene pro mě představují opomíjený literární skvost. Autorka použila jednu krásnou větu, když zmiňovala Daisyiny děti – v zahradě si z besídky občas udělaly bunkr a v něm holdovaly příjemné nostalgii. A taková je i tato kniha – příjemný hold nostalgii 🙂



Život Daisy Goodwillové pokrývá skoro celé 20. století a my jej sledujeme od narození až po smrt. Matka jí zemřela při porodu a o Daisy se začala starat sousedka – milovnice květin teda Clarentine. Daisyiným narozením se v Clarentine probudilo její odvážné já a ona s miminkem opustila manžela a odstěhovala se k synovi – botanikovi Barkerovi – do Kanady.
Daisyn život je vyprávěn z pohledu mnoha lidí – jejích blízkých – otce, manžela, dětí, přítelkyň, ale také lidí, kteří se v jejím životě jen mihli – například podomní židovský obchodník, který se náhodou nachomýtl k jejímu narození. Jedna kapitola je složena z dopisů, které Daisy chodily po smrti manžela. Závěrečná kapitola je zase tvořena střípky z její pozůstalosti – převážně reakcemi dětí na věci, které po matčině smrti našly.
Ottawa, 6.června 1963
Vážená paní Zahrádková,
absolutně s Vámi souhlasím, pivoňky jsou krásné, ale pitomé. To nejhloupější na nich je, jak špatně snášejí přesazování. Právě proto jsme s manželem velmi uvítali Vaše doporučení z minulého týdne. Tisíceré díky. Jste skvělá.
Audrey La Roche
Ottawa, 15.srpna 1963
Milá paní Zahrádková,
Váš článek o topolovce byl vynikající. Moc se mi líbilo, jak jste popisovala její „načechrané sukénky“ a „plaché ochmýřené lodyhy“. Topolovku jsem na zahradě neměla už léta, ale sotva jsem si přečetla Váš sloupek, hned jsem běžela koupit sáček semínek, i když je letos na ni už pozdě.
S upřímnými díky Lydia Nygaardová
Ottawa, 25.listopadu 1963
Nejdražší Dee,
nezastihl jsem Tě po telefonu, proto tenhle stručný vzkaz. Větší část rubriky Domov a zábava příští týden odpadá kvůli materiálům o Kennedym, takže Tvůj článek o skalkách zařadíme až v následujícím týdnu. V jakém světě to žijeme, všechno se hroutí! Tvůj J.
Daisyin život byl poklidný, historické události do něj nijak nezasahovaly. Jediným dramatem byla smrt prvního manžela, ke které došlo poměrně bizarním způsobem na začátku svatební cesty ve Francii. Jinak vedla stejný život, jaký v té době vedly miliony žen – byla poslušnou manželkou, trpělivou matkou, čtenářskou ženských časopisů, kuchařkou – prostě obyčejnou ženou v domácnosti. K určitě osobní realizaci došlo až poté, co začala přispívat svými sloupky o zahradničení do novin. V tomto období prožila i krátký románek s vydavatelem těchto novin. Na konci života se přestěhovala na Floridu a začala se zajímat o svého tchána, kterého nikdy nepoznala, protože se dlouho před svatbou vrátil na rodné Orkneje, kam se Daisy ke konci života vypravila pátrat po jeho stopách.
Velmi se mi líbil styl, jakým byla kniha napsaná. Bylo to velmi osvěžující čtení – někomu by se možná mohlo jevit spíše suchopárné, ale já jsem ocenila nenápadný humor, laskavý tón vyprávění, barvité popisy prostředí i lidí. Daisy byla laskavá žena a jediný, kdo na ni nevzpomínal v dobrém, byla její první tchýně 🙂 Všichni ostatní se o ní vyjadřovali s láskou, tak, jak si zasloužila. Už dlouho jsem nečetla nic tak příjemného.
Doporučuji všem, kteří rádi holdují příjemné nostalgii. Toto je kniha právě pro Vás 🙂