Některé knihy čtete a máte pocit, že jste si je vybrali za odměnu. Za překonání čtenářské krize, za téměř fyzicky náročné prokousávání se náročnějšími knihami, za dočtení knihy, na kterou jste se těšili a ona vás místo nadšení převelice zklamala. A právě takovou odměnou byl pro mě Šepot včel. Příběh odehrávající se v prvních dvou desetiletích 20. století v Mexiku mě vtáhl do děje hned na samém začátku. Objevily se v něm i prvky magického realismu a několik zajímavých ženských postav.
Příběh je vyprávěn Franciscem Moralesem, který cítí, že se jeho čas naplnil a chce se ještě setkat se svým přítelem z dětství. Vypráví ho taxikáři cestou na místo, kde kdysi stával jeho rodný dům. Když se Francisco narodil, bylo jeho rodičům téměř čtyřicet let. Dnes je mít dítě v tomto věku naprosto normální, ale tehdy to bylo neobvyklé. Měli dvě dospělé dcery a vnoučata a nečekané těhotenství je tedy zaskočilo. Malý chlapec byl již od narození velmi čilý a bylo těžké ho uhlídat. Když si s ním nevěděli rady, svěřili ho Simonopiovi – laskavému chlapci se zvláštním nadáním předvídat budoucnost. Simonopio se do rodiny Moralesových dostal zvláštním způsobem. Našla ho stará chůva Reja – v té době již nemohoucí, většinu času trávila sedíc v houpacím křesle s nepřítomným pohledem upřeným k horám. Jednoho dne se však ztratila a našli ji až po delším hledání, jak sedí daleko od domu a na klíně má malý uzlíček, ve kterém se skrývalo miminko obalené rojem včel. Chlapeček měl znetvořený obličej -myslím, že měl takzvaný zaječí pysk – zaměstnanci Moralesových se ho zpočátku báli a nechtěli s ním mít nic společného. Nikdy se nenaučil pořádně mluvit, měl svůj vlastní jazyk, kterému posléze rozuměl jen Francisco a zpočátku jím sám také mluvil.
Moralesovi měli tohoto zvláštního chlapce obdařeného velkou empatií nesmírně rádi. Zpočátku se o něj báli, když obklopen včelami odcházel na dlouhé vycházky do okolních kopců. Posléze pochopili, že je to nedílnou součástí jeho života. Věděli, že se mu nic nestane, protože ho vede instinkt a chrání ho včely. Simonopio neviděl budoucnost v jasných obrysech, ale vždy poznal, že je ho v určitou chvíli někde zapotřebí. Cítil, že se něco stane a měl by zasáhnout. Trápil se, když svou intuici neposlechl a nepodařilo se mu někoho zachránit.
Velmi dobře se to četlo. Nebylo to nijak náročné čtení. Autorka nerušila rodinnou ságu odbočkami do historie Mexika. Občas se nějaké události věnovala jen proto, že se nějak dotýkala rodiny Moralesových. Jedinou historickou událostí, která dostala větší prostor, byla epidemie španělské chřipky. U těchto kapitol jsem se paradoxně nejvíc nasmála, protože se jejich velká část věnovala „zmrtvýchvstání“ obyvatele Linaresu jménem Lázaro. Jinak se kniha nesla spíše v melancholickém duchu. Konec knihy byl smutný, ale to už tak na konci rodinných ság bývá – nikdo není nesmrtelný, takže už některé oblíbené hlavní postavy umíraly a pozůstalí se s jejich odchodem těžce vyrovnávali.
Doporučuji všem, hlavně jasnovidcům začátečníkům 🙂 A pokud přemýšlíte, jakou knihou obdarovat oblíbeného čtenáře ve vašem okolí, tak s Šepotem včel neuděláte chybu.
lostsoul2015 