Většinou čtu romány odehrávající se v Evropě nebo severní Americe. Po dočtení Ostrova žen moře jsem si řekla, že bych to měla změnit a vydávat se na literární výlety na jiné kontinenty. Poznávat prostřednictvím knih země, do kterých se patrně nikdy nevydám. Rozšiřovat si obzory díky příběhům obyčejných lidí, jejichž každodenní životy jsou od našich tak odlišné právě proto, že se odehrávají v zemích, o kterých často skoro nic nevím.
Román Ostrov žen moře nás zavede na jihokorejský ostrov Čedžu – dle wikipedie je největším korejským ostrovem a navíc jedinou částí korejského území, která se už nalézá v subtropickém pásu. Díky tomu se zdejší krajina a flóra výrazně liší od pevninské. Od roku 1946 má ostrov Čedžu status samostatné provincie. Má něco přes půl milionu obyvatel. Hlavní hrdinkou je Jong-suk, která vypráví o svém životě od dětství až po pokročilé stáří. Je jednou z poslední henjo (celou dobu jsem se snažila to nečíst jako hejno, ale bylo to silnější než já) – žen, které se potápěly v moři a lovily mořské živočichy a plody kvůli obživě.
Příběh začíná v roce 1938, kdy se Jong-suk a její přítelkyně Mi-dža začaly potápět se zkušenými ženami. Henjo se vždy snažily lovit tak, aby neohrozily podmořský ekosystém – respektovaly období vegetačního klidu, střídaly loviště. Měly různé techniky, rituály. Vědomosti předávaly matky svým dcerám již od dětství. Ženy byly v té době živitelkami rodin, manželé zůstávali v domácnosti, starali se o děti, vařili. Často ale výdělky svých žen propíjeli nebo prohrávali v hazardních hrách. Přesto bylo hlavním životním posláním všech žen té doby se co nejdřív vdát a mít děti.
Přátelství Jong-suk a Mi-džy dostalo první velkou trhlinu, když se Mi-dža provdala za muže z města, na kterého si myslela Jong-suk. Ta si brzy nato vzala mladého muže, kterého znala již od dětství, rychle se do něj zamilovala, ale přesto to kamarádce zazlívala. Do jejich životů vstoupila druhá světová válka, posléze rozdělení Koreje 38.rovnoběžkou na sever a jih. Na Čedžu došlo k velmi krutému potlačení pokusu o lidové povstání. Místní nechtěli komunismus ani americký imperialismus, korejské ozbrojené složky tehdy v honbě za zneškodněním všech povstalců pozabíjeli za nečinného přihlížení Američanů mnoho nevinných obyvatel ostrova. A v této době definitivně skončilo přátelství Jong-suk a Mi-džy. Jong-suk své přítelkyni po zbytek života vyčítala, že její rodině nepomohla v těžkých chvílích a nezabránila velkému neštěstí. Nikdy jí neodpustila a Mi-dže se nepodařilo jí vysvětlit, co se tehdy stalo.
Román popisuje také proměnu korejské společnosti. Po válce již dcery nechtěly žít jako jejich matky. Chtěly mít bezpečnější práci než jakou bylo potápění se v moři. Měly možnost studovat. Začaly si své partnery vybírat samy, už nepotřebovaly šamanky a starodávné rituály. Pro zástupkyně starší generace to byly změny, na které si dlouho nemohly zvyknout a bylo obtížné se s nimi smířit.
Knihu mohu jedině doporučit. Není to lehké čtení, místy je to navíc psáno velmi nezáživně. Ale je úžasné poznat život odvážných a silných žen a nahlédnout do historie, o níž jsme věděli tak málo. Doporučuji také shlédnout obě videa, je to velký zážitek a zpětně si vyčítám, že jsem si je nepustila hned na začátku knihy. Lecčemu bych lépe rozuměla a mé představy by byly barevnější.
lostsoul2015 