Muriel Barbery: Růže sama

Muriel Barbery je úspěšná francouzská spisovatelka, která za svá díla získala řadu ocenění. Pro její knihy není důležitý děj, ale nálada, kterou popisy prostředí, postav a jejich pocitů ve čtenáři vyvolávají. Často jsou to spíše filozofická zamyšlení. Její prvotina Pochoutka mě tehdy nenadchla, mám dojem, že jsem ji ani nedočetla. Ale S elegancí ježka byla velká lahůdka, k níž bych se někdy mohla vrátit. Knihu Růže sama si taky přečtu znovu, četla jsem ji cestou autobusem a nedohledala si tedy většinu míst, na nichž se „děj“ odehrává, tak to příště napravím.

Hlavní postavou knihy je Francouzka Rose. Je jí kolem čtyřiceti, je botanička, žije sama, straní se lidí. Není schopna žádných hlubších citů, i její myšlenkový svět mi přišel velmi chudobný, jako by žila ve vakuu. A pak se vydá na cestu do Kjóta vyslechnout závět japonského otce, kterého nikdo nepoznala. Její citově labilní matka si to nepřála a Haru to respektoval. Ubytuje se v jeho domě, kde se o ni dojemně stará hospodyně Sajoko a provází ji otcův asistent Paul. Otec byl velmi úspěšným obchodníkem s uměním, měl velmi vytříbený vkus. Jeho dům je minimalisticky zařízen, mezi několika kousky umění ho zdobí hlavně květiny, které v sobě skrývají pro Rose nepostřehnutelný význam. Rose se zde začíná probouzet z letargie. Japonská kultura, historie a zahradní architektura v ní začínají probouzet city a ona si konečně začne všímat světa kolem sebe a vnímat i pocity lidí, s nimiž se v Japonsku seznámila.

Na začátku každé kapitoly je japonská legenda, v níž velkou roli hraje květina či strom a v legendě je ukryto nějaké moudro či morální poučení. A z toho pak vychází i následující kapitola.

V Kjótu existuje jeden oblíbený chrám, který sice není tak nádherný jako jiné městské klenoty, ale je vyhledáván pro svůj sad dvou tisíců slivoní. Poslední únorové dny se do něj chodí procházet celé město. Velký básník Issa však sad navštěvoval pouze v době, kdy stromy byly ještě černé, holé a bez květů, a až později provoněly celé okolí. Jakmile se na stromech objevil první květ, sad opustil, zatímco jeho vrstevníci přicházeli obdivovat zázrak okvětních lístků rozesetých na zimních větvích. Když se občas někdo této jeho zálibě, která ho připravila o nejkrásnější kvetení v roce, podivil, jen se smál a říkával: Načekal jsem se dlouho, musel jsem se zbavit všeho, ale květ slivoně nyní přebývá v mém nitru.

Je to takový drobný klenot, který patrně každý neocení. Je to velmi melancholická kniha s popisy zahrad, chrámů a probouzejících se pocitů. Příště ji budu číst na podzim nebo v zimě, s šálkem čaje po ruce a s nostalgickými vzpomínkami na rozkvetlé jaro a začátek léta. A koupím si na zahradu pivoňku 🙂 Doporučuji introvertním botanikům amatérům a plachým obdivovatelům japonské kultury.

Když se Rose probudila a podívala se kolem sebe, chvíli nechápala, kde je. Vzápětí spatřila červenou pivoňku se zkrabacenými okvětními plátky. Něco v ní se pohnulo v náznaku lítosti nebo prchavého štěstí. Obvykle tyto vnitřní pocity trochu píchnou u srdce a pak se vypaří jako sen, ale někdy proměna času umožní mysli vnímat s nebývalou jasností. Přesně to zakoušela tehdy ráno Rose při pohledu na pivoňku odhalující zlatavé tyčinky v nádherné váze. Na chvilku se jí zdálo, že by mohla zůstat v této holé místnosti nekonečně dlouho, přemítat nad květinou a jako nikdy předtím cítit, že existuje. Zkoumala tatami, papírové stěny, okno otevřené do větvoví stromu koupajícího se v slunci, svraštělou pivoňku a nakonec zkoumala samu sebe jako nějakou cizinku, se kterou se náhodně setkala ve městě.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s