Banana Yoshimoto: Kitchen / Úplněk a jiné povídky

Křehké povídky ze současného Japonska na téma ztráta milované osoby. Už jsem je četla před spoustou let, inspiroval mě k tomu časopis Haarper´s Bazaar, který tehdy otiskl kratší povídku Moonlight Shadow. Bylo to v období před Harukim Murakamim, kdy jsem o japonské literatuře vůbec nic netušila a patrně jsem si myslela, že se jejich romány točí kolem samurajů a popisů krás jejich úchvatné přírody. Tehdy pro mě tyto povídky byly velkým překvapením a teď po letech mě znovu oslovily svým minimalismem a vhledem do ztrápené duše mladého člověka. A ještě mi to připomnělo podobně melancholicky laděný román Strange weather in Tokyo, k tomu se letos patrně také vrátím.

Kitchen – hlavní postavou této povídky je dívka Mikage. Je sirotek a žije jen s babičkou. Poté, co její poslední milovaná příbuzná zemře, se dívky ujmou známí, kteří babičku měli velmi rádi – Eriko a její syn Yuichi. Pomáhají jí překonat smutek nad ztrátou milované osoby, nicméně Mikage v sobě stále cítí prázdnotu, kterou se jim nepodaří zaplnit. Po čase se postaví na vlastní nohy, odstěhuje se, najde si práci; do starého bytu ani na vysokou školu se už nevrátí. A pak jí Yuichi zavolá a svěří se jí s jeho vlastní ztrátou.

As soon as I hung up I was hit by a wave of exhaustion. My hand still resting on the receiver, I stared intently at the glass door of the restaurant, listening to the wind rattling outside. People walked past, complaining about the cold. Day had turned to night, and night was passing in the same way all over the world. Now I felt really alone, at the bottom of a deep loneliness that no one could touch.

People are not overcome by situations or outside forces; defeat invades from within, I thought. I had lost my last ounce of strength. Before my eyes something was coming to an end, something I didn´t want to end, but for which I lacked the energy to suffer, much less fight. There was only a leaden hopelessness in me. Maybe someday I´d be able to think it over calmly, in a brighter place than this, full of sunlight and flowers. But by then it would be too late.

My katsudon was ready. I perked up and split my chopsticks. Thinking, an army travels on its stomach, I contemplated my meal. Although it looked exceptionally delicious, that was nothing to the way it tasted. It was outrageously good. You may say it´s because I was starving, but remember, this is my profession. This katsudon, encountered almost by accidetn, was made with unusual skill, I must say. Good quality meat, excellent broth, the eggs and onions handled beautifully, the rice with just the right degree of firmness to hold up in the broth – it was flawless. And then I thought, ah, if only Yuichi were here. I impulsively said to the countermann, „Can this be made to go? Would you make me another one, please?“

Moonlight Shadow – Hitoshi zemřel při autonehodě. Jeho přítelkyně Satsuki nemůže spát, tak v brzkých ranních hodinách běhá a pokaždé se zastaví na mostě, který rozděluje město. Tam se s Hitoshim vždy loučili, protože každý bydlel v jiné části. A na tomto místě potká tajemnou ženu Uraru a ta jí prozradí, že na mostě dojde za pár dní k události, která se odehrává maximálně jednou za sto let. Satsuki po setkání s ní cítí, že se znovu má nač těšit, že jí tato událost pomůže posunout se dál.

For two months after Hitoshi died, every morning found me leaning over the railing of the bridge on the river, drinking hot tea. I had begun to go jogging every day at dawn, since I slept very badly, and that point on the bridge was where I rested before the run back home. Sleeping at night was what I feared most. No- worse than that was the shock of awakening. I dreaded the deep gloom that would fall when I remembered he was gone. My dreams were always about Hitoshi. After my painful, fitful sleep, whether or not I had been able to see him, on awakening I would know it had been only a dream – in reality I would never be with him again. And so I tried not to wake up. Going back to sleep was no answer: depressed to the point of nausea, I would toss around in a cold sweat. Through my curtains I would see the sky getting lighter, blue-white, and I would feel abandoned in the chill and silence of dawn. It was so forlorn and cold, I wished I could be back in the dream. There I would be, wide-eyed, tortured by its lingering memory. It was alway then that I truly woke up. Finally, exhausted from lack of sleep, beginning to panic at the prospect of that lonely time – like a bout of insanity – in which I would wait for the first morning light, I decided to take up running.

Ač jsou obě povídky prostoupeny smrtí, prázdnotou a ochromením ze ztráty milované osoby, nepůsobily na mě nijak depresivně, spíš očistně. Hlavní postavy si procházely temným obdobím, kdy je málokdo dokázal pochopit a ony samy se často snažily působit, že jsou vyrovnané a v pořádku. Ale věděly, že toto období překonají, že na své milované nikdy nezapomenou, ale že do jejich životů vstoupí noví lidé a oni se znovu nadechnou, budou žít a budou znovu šťastní.

Všude jinde vyšel soubor povídek pod názvem „Kuchyně“, jen u nás je to Úplněk a jiné povídky. Banana Yoshimoto napsala i romány, které však u nás na rozdíl od povídek nevyšly. Ve slovenském Ikaru v roce 2005 vyšel román Dovidenia, Cugumi. Ráda bych si od ní ještě něco přečetla, ale teď toho mám rozečteného tolik, že si to poznačím do diáře a některou z jejích knih se obdaruji k narozeninám 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s