Autorka se během uprchlické krize vydala pomáhat do Athén jako dobrovolnice UNICEF. Během svého působení tu potkala spoustu lidí, vyslechla jejich příběhy a inspirovala se jimi při psaní tohoto románu. Ten se na obálce svého českého vydání pyšní titulkem „Světový bestseller, prodáno přes milion výtisků“. Podle mě je to velmi přeceňovaná kniha, která není ani dobře napsaná (nebo není dobře přeložená?). Jediným kladem je to, že mainstreamovým čtenářům přiblíží téma uprchlické krize a zběžně je seznámí s útrapami, kterými musí lidé na cestě za svobodou a „lepším“ životem přetrpět.
Nuri se díky bratranci Mustafovi stal včelařem. Svou práci miloval, rozuměl jí, svět včel ho fascinoval. Ale pak začalo v Sýrii docházet k nepokojům, lidé začali ze země utíkat. Mustafa poslal rodinu do Británie a poté, co vandalové zničili všechny úly, odešel za nimi. Nuri chtěl také odejít, ale jeho žena a syn chtěli zůstat. Poté, co byl syn zabit při výbuchu bomby a Afra přišla o zrak, konečně souhlasila, že také utečou. Měli našetřeny nějaké peníze, takže si mohli dovolit využít služeb převaděčů. Na lodi dopluli na řecký ostrov, odtud je humanitární organizace poslala do Athén. Tam se zdálo, že jejich cesta končí a budou tu živořit na zemi v parku. Ale Nuri náhodou narazil na převaděče a po různých peripetiích se přece jen do Británie dostali.
Když ráno vstanu a jdu na záchod, vidím, že Diomandeovy dveře jsou otevřené dokořán a on sbírá ze země rozházené papíry. Na rozestlané posteli leží otevřený Korán. Stoh papírů ukládá do šuplíku, roztahuje závěsy, takže do pokoje začne proudit sluneční světlo a sedá si na okraj postele. Má na sobě jen teplákové kalhoty, hrbí se a v rukách drží tričko. Nevšiml si, že stojím ve dveřích. Jeho myšlenky jsou jinde a pomalu se obrací k oknu, takže mám možnost vidět podivnou deformaci pronikající mu kůží na zádech tam, kde by měl mít lopatky. Jako by se právě vylíhnul z vajíčka, má tam malá bílá křídla, stažená a svalnatá, jako zaťaté pěsti. Chvíli trvá, než moje mysl doběhne zrak. Rychle si přes hlavu přetáhne tričko. Přešlápnu z nohy na nohu a on se ke mně otočí.
Mám ráda knihy z Blízkého východu – jsou-li dobře napsané, jsou plné barev a vůní. Jejich hlavní postavy jsou temperamentní, spontánní, je jich všude plno. Tady byli všichni nemastní neslaní, jen tak halabala načrtnutí. Překvapilo mě, že se v knize vůbec nemluvilo o víře. Během strastiplného putování zažili patrně vše, co uprchlíci zažívají, nikdy se však k jejich bohu neobraceli.
Není to dobrá kniha. Nebudu ji nikomu doporučovat. Očekávala jsem mnohem víc, hlubší příběh, barvitější charaktery. Ale to asi autorka neumí. Nebo se jí to ve Včelaři vůbec nepovedlo. Jsem překvapena, že její knihy mají na Goodreads vysoká hodnocení. A podle popisku na přebalu knihy vyučuje tvůrčí psaní na univerzitě!
lostsoul2015 