Kamarádka, která žije v malém městě nedaleko švýcarského Zurichu, chodí pravidelně nahlížet do místní knihobudky a už si odtud přinesla několik zajímavých kousků. Poté, co je přečte, mi je nabídne, protože ví, jak ráda čtu knihy v angličtině. Neměla jsem v kufru tolik místa, tak jsem si vzala jen dvě. První jsem přečetla hned cestou domů, protože jsem na ni byla zvědavá a měla jsem chuť na něco oddechového. Já jsem si totiž na cestu zabalila knihu, o které se ani náhodou nedá tvrdit, že by byla odpočinková a možná ji nakonec ani nedočtu 🙂
The map of us je můj oblíbený román – skládačka. Je v něm celkem dost postav, takže čtenář musí dávat dobrý pozor, aby si v nich nenadělal zmatek. Je to rodinná sága, která začíná příběhem tělesně postižené babičky Violet. Zlí bezcitní příbuzní ji jako velmi mladou dívku nechají samotnou ve velkém domě se zahradou a ona se pustí do psaní cestopisů. Miluje cestování, ale protože ho sama nebude nikdy schopna, cestopisy si zpočátku aspoň kupuje, nechává si posílat pohlednice a sní o výpravách do cizokrajných zemí. Její dcera si vezme za manžela muže, jehož velkou vášní jsou stavby z písku. Často se účastní soutěží, na kterých pokaždé skončí na druhém místě a doma pak pískem ucpává pračky a rodina musí neustále kupovat nové, takže má u místního prodejce velkou věrnostní slevu (a prodejce často jezdí na dovolené do zahraničí). Violetina vnučka Matilda miluje čísla. V práci se zabývá statistikami a statisticky zpracuje i rozpad svého manželství s nudným pasivním Mattem. Matildina sestra Katherina trpí nějakou psychickou poruchou a musí si stále kupovat nové a nové kabelky. Její manžel zubař miluje bílou barvu. Matildin a Katherinin bratr Jack je světový expert na modrou. Pak je tam ještě spousta různých postaviček. Většina z nich má nějaký problém, kterého si ani není vědoma. Jsou to převážně sympatičtí, trochu nešťastní lidé, kteří nějakým způsobem zasáhnou do života výše zmíněných členů rodiny a které setkání s nimi učiní lepšími 🙂 Ten konec je trochu přeslazený a přitažený za vlasy, ale nakonec proč ne – není to žádná seriozní literatura, ale pěkná pohádka pro dospělé, kteří rádi sní.
Moc dobře se to četlo, byť zpočátku jsem měla trochu problém se zorientovat v tom, kdo je kdo. Kapitoly jsou velmi krátké a příběhy se rychle střídají, děj není vyprávěn chronologicky, ale dá se na to rychle zvyknout. Většinu postav si čtenář pro jejich podivínství nemůže neoblíbit. Nepamatuji si, kdy jsem naposled četla knihu plnou takových svérázných postav. Vystavím si ji doma na čestné místo a občas ji jen tak někde namátkou otevřu a začtu se. Je to takové pohlazení po duši.
wonderful
I left Sidney in the shade of the apple tree and went back inside. My father’s sand sculpting tools were already piled in the kitchen sink. The cold tap was running. There was a 2nd Place trophy on the table. it was about four inches tall and the shape of a sandcastle with the word „Winner!“ written emphatically on the side. My father was standing up eating vanilla ice cream direct from the tub with a large serving spoon. There was a trail of sand on the floor. He was wearing a white T-shirt and knee-lenght khaki shorts and open toed sandals. His feet were brown, but only where his toes poked through. He had tan lines where the straps of his sandals crossed over. He had thin, muscular arms, and he wore his wedding ring on a piece of blue baler twine tied around his neck. Always. My father has looked much the same for almost every moment that I can remember.
„Who came first?“ I asked. „Bloody dolphins,“ he said through a mouthful of ice cream. I got another spoon from the drawer and joined him. I had to scrape a fine dusting of sand off the top of the ice cream first.
„Sidney is here,“ I said. „Sidney? How wonderful.“ My father thought that everything was wonderful. The difference was in the pronunciation. The cadence of his voice. He had a special „wonderful“ that was reserved for Sidney alone. It was subtle and hard to explain. It had a great deal of joy in it.
„I saw Jack,“ I said. „I know. He called. He is coming down to see me in a few days. Maybe you could come as well.“ A „maybe“ from my father meant that I was coming whatever. But in a nice way.
„He was with someone,“ I sad, trying not to overemphasize the „someone“ too much. „I know,“ he glanced sideways at me and smiled. „How wonderful,“ he said.
lostsoul2015 