Staříci Beatrice a Axl se vydají navštívit svého syna. Spoustu let se s ním neviděli, jen si matně vybavují, že se tehdy rozešli ve zlém a chtějí to napravit. Při své pouti se přidají k bojovníku Wistanovi a chlapci posedlému zlým duchem, seznámí se s rytířem Gawainem, navštíví tajemné opatství a narazí i na pár nadpřirozených postav.
Dlouho byste hledali ty vinoucí se stezky či poklidná luka, jimiž Anglie později proslula. Našli byste jen míle a míle pusté, neobdělané země; nahrubo proklestěné pěšiny přes rozeklané kopce či holá rašeliniště. Silnice, které tady zbyly po Římanech, se dávno rozpadly či zarostly, nezřídka zcela splynuly s divočinou. Nad řekami a blaty visely cáry ledových mlh, jež prokazovaly znamenitou službu lidožravým obrům, kteří tehdy byli v této zemi dosud domovem. Nedaleko usedlý lid – a těžko odhadovat, jaké zoufalství ho přivedlo k tomu zabydlet se v tak ponurém kraji – se těch oblud, jejichž supění bývalo slyšet daleko dřív, než se znetvořené postavy vynořily z mlh, patrně měl co obávat. Jenže takové příšery tenkrát nikoho neohromovaly. Lidé na ně pohlíželi jako na běžné riziko, a tenkrát měli tolik jiných starostí. Jak dobýt z tvrdé půdy obživu, jak nepropálit všechnu zásobu dříví, jak zarazit nemoc, která za jediný den zabije tucet prasat a dětem z ní vypučí na tváři zelená vyrážka.
Každopádně, obři nebyli zase tak hrozní, pokud je člověk nedráždil. Bylo třeba smířit se s tím, že se netvor čas od času, dost možná po nějaké skryté rozepři mezi svými, za strašlivého ryku a běsnění připotácí do vsi, a ať místní sebevíc křičí a máchají zbraněmi, valí se osadou a zraní každého, kdo mu dost rychle nejde z cesty. Nebo taky s tím, že obr občas odnese s sebou do mlh nějaké dítě. Tehdejší člověk musel k takovým ukrutnostem zaujímat filosofický postoj.
Na ihned.cz jsem se dočetla, že …román působí jako vyvrcholení spisovatelovy snahy překonávat hranice žánrů a zkoušet fikční světy, které nikdy předtím nenavštívil…. Mě tento výlet do středověké Anglie nedlouho po smrti krále Artuše vůbec neoslovil. Za mě je to bezkonkurenčně nejnudnější kniha, jakou jsem kdy četla. Postavy mi byly velmi nesympatické, nebavilo mě jejich zbytečné tlachání, které k ničemu nevedlo, víceméně nic neosvětlilo. Nechtělo se mi tím pádem ani nijak zamýšlet nad poselstvím románu. To mi posléze objasnila recenze Jonáše Zbořila – https://archiv.hn.cz/c1-66012150-kazuo-ishiguro-pohrbeny-obr-argo-nobelova-cena-kniha-recenze
Čekala jsem, že bude příběh pohádkovější, bude v něm víc dobrodružství. Zpětně nechápu, jak jsem to vůbec mohla dočíst. Asi to bylo i tím, že jsem měla knihu staženou v mobilu a četla ji během různých čekání nebo pauz v práci. Od Ishigura jsem toho přečetla celkem dost a pocity z jeho knih bývají velmi různorodé. Nejlepší byl román Neopouštěj mě, který si určitě přečtu znovu. Dost mě nadchlo i audio zpracování románu Soumrak dne. K tomu se také ráda vrátím, Jan Vlasák odvedl výbornou práci. Pohřbený obr je kniha, z níž si do budoucna budu pamatovat jen tu nudu.
lostsoul2015 