Karina Sainz Borgo: V Caracasu bude nejspíš stále tma

Poslední dobou se mi nedaří do ničeho začíst. Únava z práce, myšlenky rozlétané do všech stran…. Tak jsem se překonala a konečně dočetla knihu, která by mi za normálních okolností zabrala maximálně tři večery. Ale měla jsem si vybrat něco veselejšího, méně temného. Bylo to skličující čtení. Celou dobu jsem měla pocit, jako by tam vůbec nesvítilo slunce, vzduch byl plný štiplavého kouře z převrácených hořících aut, na ulicích by byla slyšet střelba a potulovala se tam jen toulavá zvěř.

Čtyřicátnice Adelaida nedávno pochovala milovanou matku a zůstala úplně sama. Staré tetičky, ke kterým s matkou v dětství často jezdily, jsou daleko a vydat se k nim by bylo nebezpečné. Její jediná kamarádka umírá strachy o bratra, kterého zatkli na univerzitě. Se sousedkami občas prohodí pár slov. Nemá partnera ani děti, otce nikdy nepoznala a další sourozence také neměla. Snaží se nevycházet z bytu, protože v ulicích města neustále dochází k bojům mezi stoupenci současné vlády a jejími odpůrci. Nikdo si nemůže být jist svým životem. Prakticky vše ztratilo jakoukoliv hodnotu. Neexistuje žádná instituce ani autorita, které by lidé mohli věřit. Hlouběji klesnout už patrně ani nejde. Všudypřítomný strach a beznaděj přimějí hlavní hrdinku k přijetí identity zesnulé sousedky, kterou náhodou objevila, když byla násilně vyhnána ze svého bytu. Změna identity se jevila jako jediná možná cesta ke svobodě.

Nečetlo se mi to lehce. Krutá realita se střídá s melancholickými vzpomínkami na idylické, byť osamělé dětství. Kniha je naštěstí krátká, takže se čtenář tím ponurým líčením bezvýchodné reality nemusí trápit příliš dlouho. Pokud se nad tím dokáže povznést, tak ocení autorčin styl psaní. Ale pokud není naladěn na stejnou vlnu, tak jako jsem byla já, tak se spíš trápí minimem dialogů a děje a zjistí, že mu vlastně ani nezáleží na tom, jak to celé s Adelaidou nakonec dopadne.

První drancování, které mi uvízlo v paměti, vypuklo v den mých desátých narozenin. Tehdy už jsme bydlely na západě města. Zůstaly jsme odříznuté na násilnější straně. Stát se mohlo cokoli. Máma i já jsme s obavami hleděly, jak pár bloků od našeho domu procházejí oddíly vojáků mířících k paláci Miraflores, sídlu vlády. O pár hodin později jsme v televizi viděly, jak roje mužů a žen berou útokem obchody. Vypadali jako mravenci. Zuřivý hmyz. Někteří nesli přes rameno kusy hovězího. Utíkali a nevšimli si, že jim pramínky ještě čerstvé krve barví šaty na rudo. Jiní vlekli televizory a domácí spotřebiče vystavené ve výlohách rozbitých kameny. Dokonce jsem spatřila, jak nějaký muž postrkuje uprostřed třídy Sucre piano. Toho dne ministr vnitra v přímém televizním přenosu vyzýval ke klidu a občanské uvědomělosti. Všechno je pod kontrolou, ujišťoval. Pár vteřin nato se rozhostilo nepříjemné ticho. Na ministrově tváři se objevil výraz strachu. Rozhlédl se na jednu stranu, pak na druhou, a opustil pódium, z něhož promlouval ke zbytku národa. Jeho výzva k pokoji skončila právě takto: nehybným záběrem na prázdný pultík.

Země se za necelý měsíc změnila. Objevily se stěhovací vozy naložené věžemi z rakví přivázaných provazy; ale občas ani to. Postupem času začali bezejmenná těla balit do plastových pytlů a házet je do La Peste, hromadného hrobu, v němž skončily stovky zavražděných. Byl to první pokus otců Revoluce dostat se k moci; taky první vystoupení štváčů a společenské vzbouření, které si pamatuji. Abychom si mohly zazpívat „Hodně štěstí, zdraví“, máma usmažila na slunečnicovém oleji kouli z kukuřičné mouky ve tvaru srdce. Ten kus lásky, který vypadal jako ledvina, se na okrajích zlatistě leskl a vprostředku, kam maminka zabodla malinkatou růžovou svíčku, byl vláčný.

Karina Sainz Borgo se v roce 1982 narodila v Caracasu. Svou novinářskou kariéru zahájila v deníku El Nacional. Poté, co v roce 2006 emigrovala do Španělska, začala psát pro Vozpópuli a spolupracovat s literárním časopisem Zenda. Je autorkou dvou knih literatury faktu. Prozaický debut V Caracasu bude nejspíš stále tma jí otevřel cestu do literárního světa – kniha byla přeložena do 24 jazyků. Do češtiny ji výborně přeložila Lada Hazaiová. Novela je věnována ženám a mužům, kteří tu byli přede mnou. A také těm, kdo přijdou po mně. Neboť všechny námořní příběhy jsou přisvojené a my kousky čehosi, co hledá pevnou zem.

Dnes jsem objevila tuto krásnou píseň, která sice s knihou zdánlivě nijak nesouvisí, ale chtěla bych si tu na ni uchovat památku 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s