William Boyd: Sweet Caress

Nedávno jsem tu psala o knize Pastva pro oči, v níž byla hlavní postavou fotografka. Nebyla mi vůbec sympatická jako žena, ale její fotografie by se mi byly bývaly líbily. V případě Amory Clay – hlavní hrdinky románu Sweet Caress vydaného v roce 2015, to bylo naopak. Byla to velmi akční žena a na rozdíl od Lilian z „Pastvy“ se neschovávala jen za fotoaparát, milovala život, ale její snímky mě teda bohužel moc nenadchly 😀 V knize se totiž objevují fotografie, které autor vybíral tak, aby se mu hodily do příběhu. Nadchlo mě to jako skvělý nápad, ale její umělecké fotografie mě bohužel fakt nezaujaly. Některé portréty ale byly povedené. Knihu jsem si před pár lety koupila ve velkém knihkupectví na vídeňském nádraží hlavně kvůli obálce. Ráda fotím a na román o fotografce jsem se tehdy hodně těšila. A konečně jsem ho dočetla.

Autor nám v románu vypráví životní příběh fotografky Amory Clay od 10. let minulého století do roku 1977. V tomto roce si Amory píše deník a pár postřehů z přítomnosti prokládá vzpomínkami na bohatý a pestrý život. Je nevyléčitelně nemocná, ale svému okolí to nikdy neprozradila a konec života tráví v ústraní ve starém domě na ostrově pouze ve společnosti psa. Její přátelé ani netuší, co všechno v životě zažila. Amory začala fotit jako malá díky strýčkovi, který ji daroval fotoaparát. Kariéru později začala jako jeho asistentka. Když se osamostatnila, začínala jako fotografka lidí z vyšších kruhů. Poté, co ve společenském magazínu vyšla její fotka mladé dámy z lepší rodiny zobrazující ji v neformální póze s tenisovými raketami na kurtu, byl s kariérou konec. Byl rok 1928 a v té době to bylo nepřípustné a pro zobrazenou osobu dehonestující 🙂 Amory opustila Londýn a vydala se fotit noční život do Berlína. Následná výstava po návratu do Británie byla skandální, policie fotografie i negativy zabavila a Amory skončila u soudu. Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré. Na vernisáž výstavy přišel muž z amerického časopisu Global Photo Watch, který jí nabídl spolupráci a později se z nich stali milenci. Odešla za ním do USA, ale žila tam velmi osamělým životem, protože její milenec byl ženatý a práce ji tolik nenaplňovala. Vrátila se do Londýna, posléze odjela fotit konec války do Německa a tam se díky náhodnému setkání na nádraží seznámila s budoucím manželem. Manželství nebylo po celou dobu idylické – manžel se špatně vyrovnával s traumatem z konce války, hodně pil a po pár letech zemřel na infarkt. Veškerý majetek zdědila jeho bývalá žena a Amory zůstal jen starý dům na ostrově, kam se i s dcerami odstěhovala. Ale její neklidná povaha ji ještě jednou vyslala do válečného konfliktu. Využila dávných kontaktů a vydala se do Vietnamu. Po návratu litovala, že odjela od svých dcer, protože jedna z dvojčat odjela do USA a přidala se k podivné sektě.

Byl to úžasný příběh vylíčený z pohledu odvážné emancipované ženy na pozadí velkých historických událostí. Její milostný život byl jako jízda na horské dráze, ale po smrti manžela už zůstala sama a nebýt nemoci, vedla by velmi poklidný spokojený život. Za to, co v životě prožila, by si to byla bývala zasloužila.

Cítím, že tento příspěvek je takový nemastný neslaný. Chtěla jsem napsat něco víc, ale jsem jaksi bez energie a invence, tak se omlouvám 🙂 Ale třeba to časem upravím a ještě sem něco doplním. Každopádně budu na knihu ráda vzpomínat a jednou se k ní snad i vrátím. Stojí za přečtení.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s