John Irving: V jedné osobě

Letos už třetí kniha vyprávěná mužem. To je u mě celkem neobvyklé. Ne že bych se jim vyhýbala, ale podvědomě si prostě vybírám knihy s ženskými postavami v hlavní roli. Mužské romány jsou patrně také často zasazeny do prostředí, o která se nezajímám. Ale vzhledem k tomu, že se letos chystám znovu číst Murakamiho, tak se tu minimalne jedna kniha s mužskou hlavní postavou objeví. Letos budu mít očividně rekordní rok 🙂

• 

• 

Poprvé jsem V jedné osobě četla asi před sedmi lety a tehdy jsem byla nadšená. Hlavní postavou je spisovatel William, který vzpomíná na své dospívání v malém městě First Sister ve Vermontu na přelomu 50. a 60.let minulého století. S matkou žil v domě u dědečka a babičky. Poté, co se matka vdala za mladšího učitele Richarda Abotta, se přestěhovali do profesorského bytu na místní koleji. Irving jako obvykle do románu dosadil velkou spoustu postav. Při čtení tohoto románu jsem byla spíše na strašně mužů, protože ženské postavy byly víceméně nesympatické. Billyho babička a teta Muriel byly velmi dominantní osobnosti a jejich partneři to řešili po svém. Dědeček Harry se rád převlékal do ženských šatů a strýc Bob hodně pil. Pozdější manžel Billyho matky Richard Abbott byl velmi milý, ale matce ve všem důležitém ustupoval. Billyho matka byla vůbec divná. Babička a teta Muriel ji považovaly za mírně zaostalou. Mně se nelíbilo to, že svému synovi nikdy neřekla pravdu a místo aby mu pomohla se zorientovat v sobě samém, uzavřela se před ním a na svou stranu stáhla i Richarda. Než se v něm Billy zklamal, miloval Richarda nade vše a považoval ho za svého skutečného otce. Dědeček se zpočátku do dámských šatů nepřevlékal jen tak pro nic za nic – byl členem místního ochotnického spolku a v rolích žen byl skutečně skvělý. Do těchto rolí ho obsazoval režisér divadelních představení a jeho kolega Nor Nils Borkman. V divadelních představeních hrála skoro celá Billyho rodina. Jeho matka zde fungovala jako nápověda, nezapojila se pouze babička. Jednou z mála milých románových žen byla Billyho kamarádka Elaine, s níž se přátelil po zbytek života. Byla to dcera rodinných přátel Hadleyových. Paní Hadleyová na škole působila jako psycholožka / logopedka a byla jednou z Billyho prvních nevhodných citových investic. Další, ale pro jeho život mnohem důležitější, byla knihovnice slečna Frostová. Ta zmateného a tápajícího mladíka seznámila nejen s významnými díly světové literatury a ovlivnila ho na zbytek života. Často na ni vzpomínal, ačkoliv se naposledy viděli, když mu bylo (nejsem si úplně jistá) 16 let. Ženy v Billyho rodině se o slečně Frostové vyjadřovaly velmi opatrně, spíše se jakýmkoliv zmínkám o ní vyhýbaly. Byly to vůbec velmi pokrytecké osoby, neupřímné tajnůstkářky. Billymu tajily i jeho původ, o svém otci skoro nic nevěděl, pár informací získal z náznaků tetičky Muriel nebo neopatrných podřeknutí dědečka Harryho. Ženy mu nikdy nic neřekly. V době dospívání těžce nesl, že se od něj matka odvrátila, že ho přestala milovat a němě mu vyčítala něco, o čem on neměl nejmenší tušení a za co navíc ani nemohl. V jedné osobě mají snad všichni nějaké tajemství. Ve zkratce by se dal popsat jako román o skrývání, potlačování a překvapivém odhalování. Román, který autor věnoval svému homosexuálnímu synovi. Do češtiny přeložený Jiřím Hanušem.

Docela jsem se tu rozepsala a to jsem převyprávěla maximálně čtvrtinu románu. Jak už jsem zmínila, četla jsem ho podruhé a tentokrát se mi to už nelíbilo tolik jako při prvním čtení. Bylo to zbytečně rozvláčné. Například pasáže popisující představení ochotnického a později univerzitního divadelního souboru mohly být kratší. Vzhledem k tomu, že nejsem fanynkou Shakespearových děl, bylo to pro mě trápení, byť jinak divadlo miluji. Ale je pravda, že se v těchto pasážích občas odhalily zajímavé a pro další děj důležité rysy některých postav. I kapitoly popisující vypuknutí AIDS mohly být stručnější, byť to pro mě byla nejsilnější část románu. Poprvé mě to hodně zaujalo proto, že to bylo mé první literární setkání se světem bisexuálů a homosexuálů a bylo to tudíž nové a překvapivé. Ale teď už to nebylo nijak šokující a tudíž trochu nudné. Navíc jsem zazlívala většině postav jejich chování. Zbytečné tajnůstkářství, pokrytectví, zbabělost, pasivitu. Velkým zklamáním pro mě už při prvním čtení bylo Billovo setkání s biologickým otcem. To tam snad ani být nemuselo, přišlo mi to jako ubohá parodie. Ale když si teď po sobě čtu, co jsem tu napsala, tak si uvědomuji, že mě to svým způsobem zasáhlo i podruhé, když ve mně četba vzbudila tolik emocí. Na druhou stranu mám trochu strach si znovu přečíst některý z dalších Irvingových románů. Bojím se, že budu zklamaná i Modlitbou za Owena Meanyho. Že už tam nenajdu to, co mě kdysi tolik nadchlo. Což je to naprosto přirozené – ty knihy jsem četla před více než deseti lety, některé možná i před dvaceti a můj literární vkus se od té doby posunul. Tak a teď jsem se právě rozhodla, kterou si přečtu příště!! Určitě sem o svých pocitech zase napíšu, takže stay tuned 🙂