Kdysi jsem narazila na autorčinu krátkou prózu nazvanou The Housekeeper and the Professor a nechala se okouzlit její jednoduchostí. Mám dojem, že mě to tehdy i dojalo – starý profesor má poškozenou paměť a každý den je pro něj vše nové. Své pomocnici v domácnosti a jejímu desetiletému synovi vysvětluje různé matematické zákonitosti na příkladech z praktického života. Je to už spousta let, co jsem to četla a myslím, že je správná chvíle si to dílko připomenout. Minimalisticky na mě působil i tento román, který by měl u nás na podzim vyjít pod názvem Ostrov ztracených vzpomínek.
Na bezejmenném ostrově v blíže nespecifikované době začínají pod dohledem speciální policie mizet věci. Ostrované se musí konkrétní věci okamžitě zbavit a poté, co vše spálí, hodí do moře nebo jakkoliv jinak zničí, na tuto věc úplně zapomenou. Policie poté důkladně prohledá domy lidí, kteří měli k tomu, co zmizelo, bližší vztah než ostatní, používali ji například při práci. Nejdřív mizí předměty, víceméně drobnosti, ale pak přijdou na řadu i ptáci, květiny, romány. Zmizely i lodě, takže na ostrov ani z něj se kromě zásobování nikdo nedostane. Policie pronásleduje lidi, kteří nezapomínají. Někam je odvážejí v náklaďácích a nikdo o nich už nikdy víc neuslyší.
Vypravěčkou příběhu je mladá žena, spisovatelka. Žije sama v domě po rodičích. Matku sochařku kdysi policie odvezla k výslechu a za pár dní ji vrátila mrtvou s tím, že náhle zemřela. Otec byl ornitolog a zemřel nedlouho po matce. Zmizení ptáků z ostrova se nedožil. Mladá žena je osamělá, přátelí se jen se starým rodinným známým. Jednoho dne ji vyhledají přátelé jejich rodičů prchající před policií. Nechají u ní v úschově sošky, jež jim matka dala darem nedlouho předtím, než ji odvedla policie. Toto setkání mladou ženu přivede na myšlenku skrýt v tajné místnosti v domě svého nakladatele R. S pomocí starého muže skrýš zvelebí a R tam nastěhují. R je jeden z těch, kteří na zmizelé věci nezapomněli a snaží se je svým zachráncům připomínat. Ženě se občas některé věci matně vybavují. Ale jsou to vždy jen záblesky vzpomínek, jakoby kamínek vhozený do vody rozčeřil hladinu.
Je to celé velmi tajemné. O ostrově se vůbec nic nedozvíme, ale patrně není úplně maličký, je na něm železnice. Lidé nemají jména. Jediné jméno, které se v románu objeví, patří rodině na útěku, jež si u spisovatelky v domě schovala matčiny sošky. A to je jim v knize věnována maximálně jedna a půl strany. A jméno má vlastně také pes, kterého se žena ujme poté, co jeho majitele odvede policie. Většina příběhu se odehrává v zimě – po většinu času sněží a obyvatelé se potýkají s přívaly sněhu. Jaro nepřichází a ostrované si na nepřízeň osudu pomalu zvykají. Jsou vůbec velmi pasívní. Starý muž se jednou zmíní, že slyšel o lidech, kterým se z ostrova podařilo uprchnout na lodi. Někteří ostrované skrývají pronásledované lidi doma v tajných skrýších, ale jinak se proti policii a mizení nejrůznějších předmětů nijak nebouří. Nemají co jíst, čím topit, jsou zesláblí. Bojí se, ale situaci na ostrově mezi sebou podle všeho nijak nerozebírají, jsou se vším smíření. I bezejmenná vypravěčka je taková. Během čtení mi její pasivita nevadila, protože jsem stále čekala na nějaký zvrat v ději a neřešila to. Je pravda, že ukrytí pronásledovaného člověka bylo velkým hrdinským činem a proto bylo dobré na sebe nijak neupozorňovat, ale ani v myšlenkách se ničemu neprotivila. V románu se objevují i úryvky literárního díla, na kterém pracovala. Postavy také nemají jména, hlavní hrdinka přijde o hlas a komunikuje se svým přítelem, který ji učil psaní na stroji tak, že mu vše píše na psacím stroji. Poté, co se stroj pokazí, ji přítel zavře v místnosti se spoustou dalších pokažených psacích strojů a ona se tomu nijak nebrání. Smíří se s tím, nebojuje – stejně jako lidé na ostrově.
Líbila se mi ta tajemná atmosféra, neobvyklé téma mizení věcí, úryvky z nedokončeného románu. Ale teď s mírným odstupem jsem trochu naštvaná, že jsme se nedozvěděli víc. Jak vznikla policie? Proč se lidé nijak nebránili? Proč jim nikdo nepřišel na pomoc? Co se s ostrovany nakonec stalo? Budu si to muset vymyslet sama 🙂
I closed my eyes, more conscious than ever of the new cavity that had opened up in my body. It was filled to the brim with clear water that retained no trace of any memory. R´s hand stirred the water, but no more than a few tiny bubbles rose to the surface and popped up silently.
„I am happy that you are here,“ I told him. „Happy to know you will go on looking after my leg even though it is gone. The other legs on the island must feel sad and abandoned.“
„I can´t imagine what it must be like in the outside world, with things disappearing one after the other….“
„I doubt the changes seem as great to us as they would to you. We shrug them off with as little fuss as possible and make do with what´s left. Just as we always have. Though this time people do seem a bit more concerned. Maybe because we haven´t been able to dispose of the thing that´s disappeared and have to keep carrying it around with us. Though I´m already getting used to that, thanks to you.„
„You go to great lengths to get rid of these things, don´t you?“
„I suppose we do. But this time there´s nothing to be done. We can´t burn them or crush them or throw them in the sea. We just try to avoid them as much as possible. But I´m sure that will pass soon enough. I don´t know how, but sooner or later everything will fall back into place.“
„Fall back into place? What do you mean?“
„Eventually, the hole left by our legs will find a place in our hearts and minds that fits perfectly, a place to fall into.“
„But why would you do that? Why would you want to get rid of these things? I need your leg as much as I need the rest of you….“ He closed his eyes and sighed. I started to reach out to touch his face but then froze when my leg threated to slip off of the bed. He took it in his hands and brought it to his mouth, kissing it on the calf. A quiet kiss that was almost like a whisper.
lostsoul2015 
Tak tohle zní hodně divně a znepokojivě 😀 Schovám si to jako tip na příští podzim, nějak mi to pocitově sedí do tohoto období.
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Letos by to mělo vyjít v češtině. A je dost dobře možné, že to bude i dřív než na podzim. Ale je pravda, že to není kniha k moři na pláž. Jednu takovou lehčí jsem teď četla a rozhodla se, že jednou za čas si takovou vymývárnu přečtu, je to celkem příjemné.
To se mi líbíTo se mi líbí