Andrew Sean Greer: Zpověď Maxe Tivoliho

Karanténa je dobrá k důkladnému úklidu. To si většina z nás ověřila již loni. To jsem vyklízela šatník. Letos jsem se pustila do knihovničky. A když na mě při třídění jedné přihrádky vypadl tento zapomenutý útlý svazek, hned jsem ho dala stranou a posléze se začetla.

Je to příběh podobný Podivuhodnému příběhu Benjamina Buttona. Tento film z roku 2008 vznikl na motivy povídky Francise Scotta Fitzgeralda. A je možné, že i autor Zpovědi se touto povídkou inspiroval. Je to jeho druhý román a vyšel v roce 2004. Vypráví o muži, který se narodil v San Francisku v roce 1871 jako starý muž. Jeho tělesný vývoj probíhal opačným směrem. Zatímco lidé kolem něj stárli, on mládl. Nicméně mentální vývoj odpovídal vývoji obyčejného smrtelníka. Jako dítě byl velmi osamocen, rodina jej skrývala. Měl jediného kamaráda Hughieho, syna jeho soukromého učitele. A když vypadal jako pětapadesátiletý muž, zamiloval se do dívenky ze sousedství. Alice žila ve stejném domě s matkou, která z Maxe udělala svého milence. Ale nějak se to zvrtlo a matka i s dcerou San Francisko opustily a Max se se svou láskou setkal až po více než dvaceti letech. V té době si byli věkově už konečně blízcí a jejich životní cesty se spojily. Max svou ženu velmi miloval, nicméně jednoho dne jí musel říct pravdu.

Max sepisuje svou zpověď v době, kdy vypadá jako dvanáctiletý chlapec a žije u adoptivní rodiny. Nazývá se zrůdou, s čímž jsem moc nesouhlasila – podle mě nebyl zrůdou fyzickou, ani morální. Byl abnormální co se fyzického vývoje týče, ale jinak to byl člověk jako každý jiný. Alice byla jeho životní láskou, nic jiného pro něj nemělo smysl. Byl to velmi osamělý člověk. S rodinou se nestýkal, využil toho, že San Francisko postihlo zemětřesení a to mu umožnilo vymyslet si novou identitu. Jediný člověk, který ho provázel životem, ač mu nestál vždy po boku, byl Hughie. Ten měl také svá tajemství a Max ve své zaslepenosti o nich dlouho neměl nejmenší tušení. Působil na mě jako velký sobec, ale je možné, že kdyby román měl víc než cca 230 stran, bylo by víc prostoru pro vykreslení jeho osobnosti. Příběh již jednou zmiňovaného Benjamina Buttona se mi líbil moc, hlavně kvůli hereckému obsazení, viděla jsem ho několikrát. Kdybych ho neviděla, zaujal by se mě Max Tivoli určitě mnohem víc. Bylo to dobře napsané, četlo se to skoro samo. Velkou zásluhu na tom má jistě i překlad Davida a Markéty Záleských. Ale něco tomu chybělo. Obávám se, že si na román zanedlouho ani nevzpomenu. Česká obálka se příliš nevyvedla. Také taková snadno zapomenutelná.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s