Martin Pollack: Halič Putovanie po stratenom svete

Když Michal Hvorecký na svém FB profilu avizoval, že v jeho překladu vyjde ve slovenském Absyntu kniha o Haliči, tak jsem si říkala, že se určitě musí objevit v mé knihovně. Slovenština je můj oblíbený jazyk, první knihu ve slovenštině jsem přečetla ještě jako malá a byla to tato – https://www.databazeknih.cz/knihy/alfred-hitchcock-a-traja-patraci-73736. Myslím, že se k ní v brzké době znovu vrátím. Pamatuji si, že to bylo geniální a pro mě v té době naprosto jedinečné. No ale teď bych tu měla psát o něčem jiném 🙂

Začnu předmluvou: Cesta do Haliče a Bukoviny dnes musí zostať nesplniteľným snom. V najsevernejších a najvýchodnejších oblastiach zaniknutej habsburskej monarchie kedysi, za čias rakúsko-uhorskej ríše, žili pohromade mnohé rozmanité národnosti, jazyky i kultúry. Po rozpade tohto spoločenstva národov sa vzdialené provincie stratili z dohľadu a po politických turbulenciách a druhej svetovej vojne sa naše chabé spojenie s touto časťou Európy prerušilo úplne. Obe bývalé korunné krajiny – Haličské a Vladimírske kráľovstvo a Bukovinské vojvodstvo, odkiaľ sme dostávali veľa doležitých tvorivých impulzov, zmizli z politických i kultúrnych máp. Iste, to či ono miesto, ktoré poznáme z dejín alebo literatúry, by sme dnes našli na mape Ukrajiny alebo Rumunska, a s trochou námahy by sa nám tam aj podarilo vycestovať. No dnešné názvy, ktoré foneticky vzdialene pripomínajú povodné pomenovania, tvoria, žiaľ, už iba prázdne puzdro písmen, prchavý závan spomienok na neodvrátiteľne stratený svet. Kde-tu zachované arichitektonické pamiatky predstavujú relikty zaniknutej spoločnosti, ktorá se nedá prebrať k životu. Haličský svet sa vyznačoval etnickou a kultúrnou pestrosťou, ktorá ho spájala aj s nami. Dávno však už nejestvuje. Vonkajšie podmienky putovania a zobrazenia jednotlivých miest a ich obyvateľov zodpovedajú obdobiu okolo roku 1900.

Autor s námi v tomto neobvyklém cestopise z přelomu 19. a 20. století po dnes již zaniklé zemi jezdí vlakem. Někde jsem zaznamenala zmínku, že železniční trať ze Lvova do Vídně přes Polsko a Moravu byla svého času druhou nejdelší v Evropě. On sám tuto oblast nenavštívil, čerpal z různých dobových zdrojů a v knize použil historické fotografie. Na začátku kapitoly pomyslně vystoupíme na nádraží na okraji města nebo v polích a do centra přijdeme po svých či přijedeme drožkou. Seznámíme se s významnými stavbami, pohostinstvími a většími „podnikatelskými subjekty“. Poté se autor věnuje obyvatelstvu a jejich strastiplnému životu, protože v tomto kraji byli lidé velmi chudí a možností obživy bylo pramálo. Naděje na lepší budoucnost byla pramalá. Národnostní skladba obyvatelstva byla poměrně pestrá. Většinu tvořili Poláci, Židé a Rusíni, díky snahám o osídlení řídce obydlených oblastí se zde objevovaly i menšiny z různých koutů monarchie. Věnuje se i některým etnikům – mně se hodně líbila kapitola, v níž se věnuje pro mě téměř pohádkovým Huculům. Nejvíce mne asi zaujala kapitola popisující počátky těžby ropy v regionu. Nevyhovující pracovní podmínky, zneužívání místních chudých lidí, kteří zde dřeli do úmoru. Spousta lidí odsud odcházela do světa za lepším životem – dobře se zde dařilo zprostředkovatelským agenturám nabízejícím přestěhování do USA. Mnozí jejich nabídek využili, jejich životy v nové zemi se však velmi často podobali životu, jaký vedli doma co se strádání a vykořisťování týče. Intelektuálové však většinou mířili do Vídně. Přečteme si úryvky z dobového tisku i básně autorů, kteří odsud pocházeli a na své rodné vísky později vzpomínali.

První zastávkou na této historické cestě byl polský Tarnov, poslední ukrajinský Lvov. Tomu se v té době dokonce říkalo Malá Vídeň, protože zde sídlila spousta úřadů a institucí. Z chudobných vesniček a oblastí, kde lišky dávaly dobrou noc, jsme se přesunuli do velkoměsta se všemi jeho vymoženostmi jako byly hotely, kavárny a restaurace, divadla, univerzity, bordely, ale také občanskými nepokoji ohledně nerovných práv různých skupin obyvatelstva.

Moc se mi to líbilo a ke knize se jednou určitě vrátím. Je dobré si jednotlivé kapitoly „dávat za odměnu“ – při souvislejším čtení je to trochu jednotvárné. Místní lidé žili v obrovské bídě, ale přesto jsem při čtení měla často chuť se přenést v čase, vystoupit z vlaku a projít se po kopcích, pít z potoka a pak za pár grošů u někoho přespat na zemi. Pokud by tam tedy pro mě ještě bylo místo – tehdy v chalupách žily početné rodiny spolu se vším domácím zvířectvem. Ve větších městech bych si zašla na zákusek do kavárny, prolistovala místní tisk a přespala v hotelu. Za předpokladu, že bych byla movitější 🙂 Vzhledem k tomu, že to byla moje první historická kniha čtená ve slovenském jazyce a velmi často se tam psalo o židovském obyvatelstvu, tak jsem poprvé narazila na slovenský výraz, který mě pokaždé velmi pobavil. Je to slovo bokombrady. A líbí se mi mnohem víc než naše české licousy.

Takže za mě velké doporučení a pochvala Michalu Hvoreckému za povedený překlad – píše o něm také na svém blogu – https://hvorecky.sk/2020/11/24/halic-putovanie-po-stratenom-svete/

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s