Arturo Pérez-Reverte: Tango starej gardy

Knihovna je zavřená, navíc mi už i propadla registrace, takže se naskytla další příležitost číst knihy z vlastní knihovny. S vervou jsem se do toho pustila už loni na začátku první karantény, letos v tom budu zase „vesele“ pokračovat. A pokud s knihou nebudu úplně spokojena, tak ji po přečtení (v případě velkého rozčarování i nedočtenou) pošlu dál. Ale Tango starej gardy doma zůstane, stojí za více přečtení.

Tango starej gardy je název tanga, které složil slavný španělský hudební skladatel Armando de Troeye. Se svou manželkou Mechou cestoval lodí z Evropy do Jižní Ameriky. Během plavby se manželé seznámili s profesionálním tanečníkem Maxem, který na lodi tančil s bohatými ženami cestujícími první třídou. Je to zlodějíček, kterému se úspěšně daří okrádat bohaté ženy, které propadly jeho kouzlu. Mecha je velmi krásná žena; Maxe přitahuje, ale zároveň i trochu děsí. Když se s manželi blíž seznámí, rozhodnou se ho využít k objevování temné stránky Buenos Aires. Max je vezme do klubů, v nichž se tančí původní tango, lišící se od současného jistou drsností, živočišností až vulgaritou. Po jedné divočejší noční akci v zapadlém klubu poblíž přístavu je opustí spolu s drahým Mechiným perlovým náhrdelníkem.

Veľmi sa mu uľavilo, že v noci prebehlo všetko pokojne. Počúvali tango na starý sposob, pozerali sa, ako ľudia tancujú – Mecha ani Max už tej noci nevyšli na parket – a Armando de Troeye zavolal k stolu troch hudobníkov, ktorí odložili nástroje a nahradil ich opotrebovaný klavír na kľuku, ktorý hlučne vyludzoval neidentifikovateľné tangá. Skladateľ objednal pre hostí niečo výnimočné, dobré a drahé a potom nechal medzi nimi veľkodušne kolovať svoju zlatú tabatierku. Keď sa čašníčka pozhovárala s majiteľom, sucho im oznámila, že fľašu šampanského možno kúpiť najbližšie o štyridsať blokov ďalej, kam sa dá dostať električkou číslo sedemnásť, čo je pridaľeko na to, aby po ňu išla tak neskoro. Takže de Troeye sa musel uspokojiť s grappou, s pochybným koňakom, so zaplombovanou fľašou džinu Llave a sódovkou v modrej sklenej fľaši. Všetko zaplatil vrátane masových pirohov, cigár a cigariet. Za iných okolností by Maxa zaujímal rozhovor skladateľa s tromi starými hudobníkmi, medzi nimi harmonikárom so skleným okom, veteránom z čias Hansena a Rubie Mireyovej, a ich názory o starom a novodobom tangu, o sposobe hrania a textoch, no profesionálny tanečník mal hlavu plnú iných vecí. Keď sa jednooký harmonikár po niekoľkých dúškoch džinu osmelil, zdoveril sa, že nepozná noty a nikdy mu to ani nechýbalo. Celý život hral podľa ucha. Okrem toho jemu aj jeho kamarátom sa páčilo skutočné tango, které sa tu tancovalo ako voľakedy, rýchle a s pauzami na pravom mieste, a nie to unáhľené, čo prišlo do módy v Paríži a vo filmoch. Pokiaľ išlo o texty, zlozvyk meniť hlúpych a uplakaných paroháčov, ktorých nechala žena kvoli inému, na hrdinou alebo robotníčky na uvadnutý kvet, podľa neho zabíjal skutočné tango a potupoval tých, čo ho tancovali. To skutočné, dodal jednooký, ktorý sa za búrlivej podpory svojich kumpánov posilňoval džinom, bolo tango starých ľudí z predmestia: plné zlomyseľného sarkazmu, bezočivých pasákov a ženských, posmešného cynizmu tých, ktorí mali nalinajkovaný život. Jemnocitní básnici a hudobníci v ňom nemali čo hľadať. Tango znamenalo pritisnúť si k sebe ženskú alebo pobaviť sa s mužmi. Tak to videl on, ktorý ho hral. Jedným slovom tango nebolo nič iné, než inštinkt, rytmus, improvizácia a neslušné texty. To druhé, s prepáčením, seňora – zaškúlil okom na Mechu -, je len gebuzina ako trstinová pálenka a grappa. Tango plné nenaplnenej lásky, náreku opustených chlapov a toľkej precitlivenosti možete spievať akurát tak vdovičkám a slepým dievčinkám, které predávajú na rohu kvety.

Nedlouho před vypuknutím druhé světové války se cesty Maxe a Mechy zkříží ve francouzském Nice. Mecha je tam sama, manžel je ve Španělsku ve vězení. Stráví zde spolu několik dní, během kterých se Max chystá na nebezpečnou akci, na niž byl díky své reputaci schopného podvodníka najali španělští tajní agenti. Po tomto krátkém setkání následovala téměř třicetiletá pauza a poslední setkání na italském pobřeží ve městě, kde probíhal důležitý šachový turnaj mezi ruským hráčem a Chilanem – synem stále krásné Mechy. Ačkoliv stále okouzlující Max o své minulosti lže a dělá ze sebe úspěšného boháče, Mecha si ho nechá prověřit a využije jeho dávných schopností k dosažení vlastního cíle.

Díky románu se čtenář dostane na velmi zajímavá místa – první třída zaoceánské lodi, pochybné čtvrti velkoměsta na konci dvacátých let minulého století, nahlédneme do života high society v kosmopolitní Nice nedlouho před válkou a nakonec do klidného italského městečka během šachového turnaje. Charaktery postav jsou vylíčeny uvěřitelně, hlavní postava Max před čtenáři nic neskrývá – nijak se neobhajuje, na konci příběhu Meche vysvětlí, proč se celý život choval tak, jak se choval. Ona je vylíčena jako žena, pro kterou nebyl problém se svým mužům přizpůsobit, ale zároveň je využít pro svůj prospěch. Působila na mě jako sobecká, na luxus zvyklá žena nedávající najevo své city. Byť je to občas zbytečně rozvláčné, příběh vtáhne do děje a nakonec jste občas rádi, že si u těch popisných pasáží odpočinete. Četla jsem ve slovenštině – o pěkný překlad se postarala Sofia Tužinská.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s