David Mitchell: Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta

Další kniha, kterou jsem se rozhodla přečíst znovu a opět to byl větší zážitek než při prvním čtení. Mnohem víc jsem si to užila, objevila jsem věci, byť drobnosti, které mi při prvním čtení unikly. Bylo to i tím, že jsem román poprvé četla před několika lety v angličtině. A při opětovném čtení jsem si uvědomila, proč to pro mě tehdy bylo často nepochopitelné a tak náročné. Většina postav totiž mluví dialektem nebo špatnou holandštinou, jiní naopak hovoří velmi formálně nebo používají citáty a obraty, které pro mne byly naprosto neznámé. Takže poučení do budoucna – již nebudu číst historické knihy v jiném než mém rodném jazyce 🙂

Nádherný příběh se odehrává u japonských břehů na ostrůvku Dedžima na přelomu 18. a 19.století a my se sem dostáváme díky holandskému úředníkovi Jacobu de Zoetovi. Přijel sem s obchodní lodí, aby zde několik let pracoval, vydělal peníze, získal zásluhy a zasloužil si tak ruku snoubenky Anny. V této době bylo Japonsko izolovanou zemí – její obyvatelé ji nesměli opustit, cizinci nebyli vítáni. Holanďanům se podařilo v Zemi tisíce podzimů ustanovit obchodní zastoupení, nicméně obě strany těmi druhými pohrdali. Jedni skrytě, druzí nepokrytě. V té době si Evropané o sobě mysleli, že jsou jediní, kteří mohou ovládat světové oceány, vládnout národům světa. Asiaté pro ně byli pouhým zdrojem obohacení. Poctivý bohabojný Jacob cítil povinnost hájit zájmy společnosti, kterou zastupoval, ale zároveň měl v úctě jejich hostitele. Na rozdíl od svých ziskuchtivých spolupracovníků chtěl Japoncům porozumět, poznat jejich zvyky, kulturu. S pomocí doktora Marinuse a několika odvážných místních (Japonci se s Holanďany nesměli přátelit ani stýkat) se mu to po mnoha letech částečně podařilo. Hned na začátku svého působení na Dedžimě se zamiloval do místní dívky z respektované rodiny, která se u Marina učila porodní bábou. Věděl, že vztah mezi nimi nebyl možný, přesto jí přes prostředníka vyznal lásku a později jí dokonce zachránil život. Orito byla totiž svou nevlastní matkou po smrti otce proti své vůli poslána do tajemného kláštera vlastněného velmi vysoce postaveným duchovním. Sama se odtamtud nebyla schopna dostat. Vysvobození se jí a sestrám dostalo díky Jacobovu zásahu. Takže román je nejen historickou romancí, ale trochu i detektivkou s akčními prvky. No…… to jsem trochu přehnala 🙂

Jeskyně se rozšíří do klenuté síně, v jejímž středu se tyčí klečící socha Bohyně, třikrát nebo čtyřikrát větší než člověk. K Oritinu zklamání tu cesta končí. Bohyně je vytesána z černého kamene plného zářivých zrnek, jako by ji vysochali z kusu noční oblohy. Novicka přemýšlí, jak ji sem asi dopravili: je snazší věřit, že ten kámen tu byl už od počátků Země a průchod jen rozšířili, aby se k němu dostali. Bohyně má vzpřímená záda zahalená rudou látkou, avšak obrovské dlaně drží spojené před sebou, takže vytvářejí prohlubeň o velikosti kolébky. Její lačný zrak se upírá do toho místa. Dravčí ústa má otevřená dokořán. Jestli je svatyně Širanui otázka – ta myšlenka si podmaní Orito, stejně jako si Orito podmaní tu myšlenku – pak tohle místo představuje odpověď. Na vyhlazené oblé stěně se ve výši ramen objevují další nečitelné znaky: novicka si je docela jistá, že jich bude sto osm, jeden za každý buddhistický hřích. Něco přitáhne její prsty ke stehnu Bohyně, a když se ho dotkne, málem upustí svíčku – kámen je teplý, jako by ta socha byla živá. Učenec v Oritině myslí hledá odpověď: Přívod z horkých pramenů, uvažuje, někde v okolních skalách…. Tam, kde by Bohyně měla mít jazyk, se ve světle svíčky cosi leskne. Žena potlačí nevysvětlitelný strach, že jí kamenné zuby uhryznou ruku, sáhne dovnitř a nahmatá plochou lahvičku, pečlivě uloženou v dutině. Je zhotovena z mléčného skla, nebo je plná mléčné tekutiny. Odzátkuje ji a přičichne: nevydává pach. Jako lékařova dcera a Sazakuova pacientka má dost rozumu, aby obsah neochutnávala. Ale proč ji ukládat zrovna na takovém místě? Vrátí lahvičku do úst Bohyně a zeptá se: „Co jsi zač? Co se tady děje? K čemu je to dobré?“ Kamenné nozdry Bohyně se nedokážou rozšířit. Její zlověstné oči se nedokážou vyvalit……. Svíčka zhasne. Jeskyni zaplaví tma.

Už delší dobu jsem se chystala k Tisíci podzimů vrátit. Konečným impulsem k přečtení se stal poslední Mitchelův román Utopia Avenue – mé hodnocení ZDE. Objevily se tam totiž osoby s tímto románem spojené. Při druhém čtení jsem ke svému velkému překvapení objevila i spoustu humorných situací, které vznikly převážně zásluhou cynického doktora Marinuse nebo vyplynuly z nedostatečné znalosti holandštiny ze strany japonských tlumočníků. Mnohem víc jsem si vychutnala poetické popisy prostředí. Lépe jsem pochopila pohnutky, které postavy vedly k jejich činům.

Před večerním nástupem vyleze Jacob na strážní věž a vytáhne tomel z kapsy saka. V tom zralém daru zůstaly prohlubně po prstech Aibagawa Orito a on do nich vloží vlastní prsty, přidrží si plod pod nosem, vdechne jeho sytou sladkou vůni a přejede si jeho oblinami po popraskaných rtech. Lituji svého vyznání, pomyslí si, ale copak jsem měl na vybranou? Zastíní jejím tomelem Slunce: darovaná planeta se oranžově rozzáří jako dýňový lampion. Kolem dřevnatého černého kloboučku a stopky zůstal poprašek. Protože Jacob nemá ani nůž, ani lžičku, vezme kousek voskovité slupky mezi řezáky a trhne – z trhliny vytryskne šťáva. Olízne ty sladké šmouhy a vysaje šťavnaté sousto vláknité dužiny a zlehka, zlehounka je přitiskne na patro, kde se rozpadne na zkvašený jasmín, olejnatou skořici, parfémovaný meloun, rozteklou slívu…… a v srdci plodu najde deset patnáct plochých zrníček, hnědých jako asijské oči a stejného tvaru. Slunce už zapadlo, cikády utichly, fialové a tyrkysové barvy vybledly do odstínů šedi a ještě tmavší šedi. Nedaleko jeho hlavy proletí netopýr, kterému se žene v patách chlupatý vzdušný vír. Jinak se vzduch ani nehne. Z kuchyňského průduchu na Shenandoah stoupá dým a vzápětí klesá kolem přídě brigy. Její střílny jsou otevřené a nad vodou se z nich nese hlahol více než stovky večeřících námořníků; a jako ladička, do níž udeřil ladič, rezonuje Jacob částmi i celkem Orito, celou její ženskostí. Slib, který dal Anně, ho svědí na svědomí jako osina, ale Anna, pomyslí si rozpačitě, je tak vzdálená, vzato na míle i na léta; a ona mi dala svolení, v podstatě mi dala svolení, a nikdy se to nedozví, a Jacobův žaludek přijímá Oritin šťavnatý dar. Stvoření se neuzavřelo šestého dne večer, napadne mladého muže. Stvoření neustále probíhá kolem nás, navzdory nám a skrze nás, rychlostí dnů a nocí, a my mu s oblibou říkáme „láska“.

Toto byl asi první román odehrávající se ve vzdálené minulosti přečtený od střední školy. Marně přemýšlím a budu asi muset pátrat v databázích, které si vedu, jestli jsem nějaký román neodehrávající se v současnosti či nedávné minulosti v posledních letech četla. Kdyby tato kniha nebyla napsána mým oblíbeným autorem, tak bych se o ni pravděpodobně nezajímala. Ale jak stárnu, tak mě minulost začíná lákat víc než současnost. Baví mě číst si o lidech, kteří si posílali dopisy, na jejichž odpověď museli čekat týdny či dokonce měsíce. Cestovali vlakem, lodí, na koni 🙂 Pravda, obtěžuje mě, jak stále rozebírali svá citová hnutí. Nebo ty zdlouhavé popisy krajiny. Hmm, takže se budu muset vyhýbat Jane Austen a budu vybírat akčnější tituly 🙂

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s