Nick Hornby: Just Like You

Mé první literární setkání s britským autorem, esejistou a fotbalovým fanouškem Nickem Hornbym. Jeho předchozí romány mě minuly, nezaujala mě jejich témata. Viděla jsem jen film Jak na věc z roku 2002 v hlavní roli s Hughem Grantem. Just Like You mě nejdřív zaujalo obálkou, kterou jsem zahlédla na sociální síti. Za mě je to bezkonkurenčně nejlepší obálka roku 2020.

Zajímavá obálka mě přiměla pročíst i popis děje. Příběh se odehrává v Londýně v době, kdy probíhalo referendum ohledně setrvání UK v EU. Učitelka literatury Lucy žije se dvěma malými syny v domku v lepší londýnské čtvrti, rozešla se s manželem Paulem kvůli jeho alkoholismu a drogové závislosti. Kamarádky ji povzbuzují k navazování nových vztahů a tak Lucy začne chodit více do společnosti. Ale potřebuje, aby její syny při těchto příležitostech někdo hlídal a tak se osmělí a osloví mladíka pracujícího o víkendu v místním vyhlášeném řeznictví. Oba si jsou sympatičtí a jednoho večera si své city vyjasní a je ruka v rukávě 😀 Nicméně Lucy je dvaačtyřicetiletá běloška a Joseph je o dvacet let mladší černoch. Joseph si na rozdíl od Lucy věkový rozdíl po většinu času nijak nepřipouští, řeší spíš rasové a společenské předsudky. Liberální Lucy spíše řeší to, že ji Joseph může kdykoliv opustit kvůli mladší dívce, ale posléze se rozhodne, že si jejich vztah bude užívat, dokud bude trvat. Ale na návštěvu svých konzervativních rodičů ho pro jistotu nevezme.

On the bus to Lucy´s, he thought about what he´d said to his mother, a question he´d asked when he didn´t know what else to say, but which stuck with him: Where is anything going? What if things had gone well with Jaz, and she´d driven Lucy out of his mind and heart and body? Would he have thought, this is going somewhere? It seemed unlikely to him. It would have seemed unlikely to his mother and Grace, too, if they had met Jaz. And yes, some day he´d probably meet somebody and he might start thinking about some kind of life with her. But the weird thing about being his age was that you spent half your time dreaming about what might happen to you, and the other half trying not to think about it, and either way you were stuck living a life that didn´t seem to count for much, somewhere halfway between childhood and whatever permanent adulthood might bring.

And here was the thing about Lucy: she pulled him into now. He spent his life chasing, running from job to job to job, earning money that would maybe one day enable him to live away from home. And if that day ever came, he´d have to add a couple of other jobs into the portfolio, and he´d never stop running. The only time he ever spent on anything resembling a dream was the time he spent trying to create a track, which would maybe one day lead to some remix work and a few paid club giggs. If you´d ask him before the Night of No Jazz what made him happy, he wouldn´t really have understood the relevance of the question. Now he knew the answer: sleeping with Lucy, eating with Lucy, watching TV with Lucy. And maybe there was no future in it, but there was a present, and that´s what life consists of.

Líbilo se mi to. Příběh mě vzhledem k věku hlavní hrdinky oslovil, byla mi blízká povahou i zájmy. Zjednodušený popis společenské situace v UK v době Brexitu mě také zaujal, podobné rozpolcení společnosti jsme u nás zažili v souvislosti s volbou současného prezidenta. Bylo to čtivě napsané, občas se tam objevily i vtipné momenty a zajímavé postřehy. Jednou se ke knize určitě vrátím, až si budu potřebovat odpočinout od nějakého náročnějšího nebo příliš rozvláčného čtiva – nebylo to náročné čtení.

It was a time when everyone was vowing never to forgive people. Politicians were never going to be forgiven for what they had done, friends and family were never going to be forgiven for the way they had voted, for what they had said, maybe even for what they thought. Most of the time, people were not being forgiven for being themselves. Politicians who had lied every day of their professional lives were not forgiven for being metropolitan, people who were poor were not forgiven for expressing dissatisfaction, old people were not forgiven for being old and scared. But was that all there was to them? And could you only love someone who thought the same way as you, or were there other bridges to be built further up the river? Could you just tunnel under the whole mess, even? She hadn´t ever been able to forgive Paul for what he had done to her and the children. Now she had to decide whether she could forgive a young man for being a young man, and if she decided she could, would she be able to follow through with it? Deciding to forgive, after all, was not the same thing as forgiveness.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s