Vždycky jsem byla přesvědčena, že jsem tento román při prvním čtení dostatečně neocenila. Poprvé jsem ho četla v době, kdy jsem s nadšením hltala Murakamiho magicko-realistické příběhy. Sputnik toho nadpřirozena pro mě tehdy obsahoval příliš málo a tak jsem byla zklamaná. Teď se zase obávám, že až budu znovu číst ty, které se mi při prvním čtení tolik líbily, bude situace opačná 😀
Mladý muž (jeho jméno se nedozvíme, je označován písmenem K) je zamilovaný do dívky Sumire, s níž se seznámil na střední škole. Ona ho však bere jen jako kamaráda. Často se s ním radí, svěřuje se mu, je to její jediný opravdový přítel. Je to zvláštní dívka žijící ve vlastním světě – po střední škole se rozhodla, že bude spisovatelkou a nic jiného než psaní ji nezajímá. Kromě literárního díla Jacka Kerouacka, o jehož románech neustále hovoří a čte je pořád dokola. Mladík je první a patrně jediný, kdo se dozví o její lásce ke starší ženě, s níž se seznámila na svatbě sestřenice. Jmenuje se Miu, je úspěšná podnikatelka a protože ji Sumire zaujme, nabídne jí místo asistentky. Odjedou spolu na cestu po Evropě a tam se na malém řeckém ostrůvku Sumire ztratí. Nešťastná Miu poprosí mladíka o pomoc a ten přiletí pomáhat při pátrání po své lásce.
Murakamiho hrdinové jsou všichni stejní – nemastní neslaní osamělí muži, kteří rádi vaří, poslouchají jazz a klasickou hudbu, mají poměr s vdanými paničkami a přitom milují ženu, která jejich vztahy neopětuje. Rádi nezúčastněně pozorují běh života a vedou filozofující hovory s lidmi, kteří jim náhodou připletou do cesty. Mohlo by se to zdát jako velká nuda, ale přesto je tam jistá dávka napětí. Rozhovory s neznámými lidmi často skrývají hlubší filozofický podtext a velkou dávku melancholie. Ideální četba pro deštivá podzimní víkendová odpoledne.
Why do people have to be this lonely? What is the point of it all? Millions of people in this world, all of them yearning, looking to others to satisfy them, yet isolating themselves. Why? Was the Earth put here just to nourish human loneliness? I turned face-up on the slab of stone, gazed at the sky, and thought about all the man-made satellites spinning around the Earth. The horizon was still etched in a faint glow, and stars began to blink on in the deep, wine-coloured sky. I gazed among them for the light of a satellite, but it was still too bright out to spot one with the naked eye. The sprinkling of stars looked nailed to the spot, unmoving. I closed my eyes and listened carefully for the descendants of Sputnik, even now circling the Earth, gravity their only tie to the planet. Lonely metal souls in the unimpeded darkness of space, they meet, pass each other, and part, never to meet again. No words passing between them. No promises to keep.
A protože je tu podzim, je čas na ten správný nový krém na ruce. Značku Manufaktura všem vřele doporučuji!
lostsoul2015 
Přesný popis Murakamiho hrdinů 😀 taky proto mě to po pár příbězích přestává bavit… A hlavně se mi slévají. Vím, že jsem to četla, ale moc si z ní nepamatuju. I když pohled na můj blog říká, že se mi tehdy vcelku líbila 🙂
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Já jsem to tehdy nedocenila. Teď podruhé se mi to líbilo víc. Docela by mě zajímalo, jaký je autor jako člověk. Jestli ty hlavní hrdiny píše podle sebe 😂😂
To se mi líbíTo se mi líbí
O tom, jestli to píše podle sebe, jsem taky párkrát přemýšlela 😀
To se mi líbíLíbí se 1 osoba
Ti muži jsou totiž víceméně hrozní 😂😂😂
To se mi líbíTo se mi líbí